Když před pěti sty lety Thomas More sepisoval Utopii, nemohl tušit, že tím zakládá významnou politickou i literární tradici, která přerostla svou renesanční dobu a významně přispěla k nadějím i nočním můrám našeho moderního věku. Historici, literární vědci i filosofové se dodnes přou o to, zda More chápal popis oné „u-topie, tj. „ne-místa“, jako nenaplnitelný společenský ideál, nebo prostě jako literární žánr známý již z antické filosofie, který mu umožnil nepřímo kritizovat dobovou politickou a sociální krizi.

Ať byly původní pohnutky, inspirace a úmysly autora jakékoli, jisté je, že postupem času se tímto typickým dílem renesančního racionalismu inspirovali nejrůznější vizionáři a nebezpeční apokalyptici, ale stejně tak i mnohem střízlivější reformátoři a kritici dobových poměrů. Morův popis dokonale organizované a harmonické společnosti, spravované intelektuálně nejzdatnějšími a nejvzdělanějšími jedinci a osvobozené od všech půtek a starostí spojených se soukromým vlastnictvím nebo rodinnými statky, svedl některé vizionáře až k násilnému prosazování podobných představ v reálném životě. Jiní sice pochopili, že svého času nejvýznamnější anglický právník a teolog dotyčné dílo pojal literárně, ale i tak vnímali Morovy utopické popisy především jako dobové politické sarkasmy a kritiku neutěšeného a neustálými spory zmítaného politického a společenského života.

Utopie tak dodnes zůstává ideálem stabilní a racionálně spravované obce i pro ty čtenáře, kdo ji nechápou jako politickou vizí dokonalé společnosti, které je třeba pomoci na svět i za cenu krveprolití a vyvrácení stávajícího politického řádu. Zatímco politický život první poloviny 16. století přinášel jen zmatek, svár a násilí, jehož obětí se nakonec na popravišti stal i samotný anglikánský světec Thomas More, jeho spis se dodnes čte nejen jako sžíravá kritika stávajících poměrů, ale současně i jako naděje, že jednou politika přestane být existenciálním bojem o moc a stane se rozumnou správou věcí veřejných.

 

V Morově Utopii se již plně zrcadlí moderní konflikt mezi politikou jako neustálým mocenským bojem a jako racionálně organizovanou veřejnou správou. Ohrožuje demokratický konflikt mezi různými politickými stranami, sociálními zájmy a ideologiemi samotnou existenci moderní společnosti, nebo je nezbytnou podmínkou její vnitřní stability a vývoje? Jaké spory musí řešit politici a k jakým rozhodnutím potřebují nezbytné rady odborníků? Kde musí mít znalosti odborníků přednost před stranickými aparáty? A kde je naopak třeba každou expertní radu podřídit demokratické volbě a většinovému názoru? Kde je suverénem lid, a kde naopak vládne neosobní rozum se svými zákony?

Každý, kdo v posledním roce sledoval české politické dění, si musel dobře uvědomit, že podstatou moderní demokratické politiky je neustálá selekce mezi problémy politickými a odbornými. Jinými slovy, demokracie je neustálé střídání politizace a depolitizace, tj. přesouvání odpovědnosti z politiků na experty, a naopak.

 

Za mimořádnou popularitou premiéra Fischera se skrývá stále rostoucí propast mezi demokratickou a odbornou legitimitou.


Dohadovat se, zda je dnešní Fischerova vláda politická, nebo odbornická, je proto zcela druhotné. Samozřejmě, že i ta sebeprozatímnější vláda potřebuje získat parlamentní většinu, byť by byla časově sebevíc omezená a politicky nahodilá. Politické strany, které její vznik umožní, se proto pochopitelně budou všemi možnými prostředky snažit ovlivňovat rozhodování a fungování takové vlády. To ostatně patří k popisu práce politických stran v zastupitelské demokracii a ti, kdo se nad takovým chováním pohoršují, doposud nepochopili demokratický politický provoz.

Každá vláda je politická, i kdyby v ní bylo sebevíc tzv. nezávislých odborníků. Zatímco nepolitickou politiku si můžeme dost dobře představit a její tradici vystopovat v masarykovském pojetí občanské demokracie, nepolitická vláda je protimluv. Prvorepubliková ústava dokonce výslovně upravovala možnost, aby prezident jmenoval tzv. úřednickou vládu bez vyslovení důvěry v parlamentu. Naproti tomu naše současná ústava podobný institut neupravuje a spoléhá na to, že v případě zauzlení politického provozu se jednotlivé strany domluví na dočasné vládě s přechodným mandátem, jejímž účelem bude dovést zemi k novým volbám, a tím obnovit běžné fungování demokratických institucí.

 

Skutečná podstata problémů s každou takovou prozatímní vládou odborníků spočívá v tom, že k moci se dostávají lidé s pověstí expertů, kteří mají zemi dočasně depolitizovat a vyvést ji z mocenského patu, ne-li přímo politické či sociální krize. Je to situace, kdy demokraticky zvolené reprezentace nejsou schopné nebo ochotné vykonávat vládu. Jediný způsob, jak vyřešit politický konflikt, existuje v odsunutí stranicky profilované politiky na druhou kolej a posílení administrativního vládnutí v zemi.

Naše nynější situace však není až tak výjimečná, protože jen kopíruje globální trend, v němž se žádná politická vláda – government – neobejde bez vládnutí pomocí odborných znalostí a obecných řídících schopností – tzv. governance. Do roku 1989 spatřovala většina politologů a sociálních vědců hlavní politický konflikt mezi demokratickou a totalitní vládou. Naproti tomu v dnešní post-ideologické době je stále patrnější, že politiku národních států, ale i nadnárodních organizací (EU) nebo globálních institucí (OSN, WTO atp.) stále více určuje konflikt a vzájemná závislost government a governance, tj. demokraticky legitimní vlády a odborného vládnutí.

 

Za mimořádnou popularitou premiéra Fischera, jehož pověst chladného odborníka poráží v průzkumech veřejného mínění i žhavá gesta populistického prezidenta Klause, se ovšem skrývá ještě mnohem obecnější tendence každé moderní společnosti, totiž stále rostoucí propast mezi demokratickou a odbornou legitimitou.

V masově demokratické společnosti, ve které vládne kultura všeobecného konzumu a masmediální prezentace politiky, existuje značné riziko, že si lidé zvolí do svého čela politiky, jejichž hlavní, ne-li jedinou zručností je schopnost sebeprezentace. Volební kampaň obstarávají reklamní agentury. Mediální prezentace diktuje tempo i obsah předvolební diskuze. V takové atmosféře člověk mnohdy ani nerozliší, jestli se jedná o reklamu na politickou stranu, nebo na firmu oblékající dotyčného politika. V naší době televizních reality shows a neustále těkavější internetové komunikace už politik nemusí být chytrý, ale především pohledný. Včera zpívala celá rodina, dnes Češi hledají svou superstar v šoubyznysu a s napětím sledují tančící celebrity, a přitom nikde není psáno, že by se v budoucnosti nemohly v podobných soutěžích vybírat i politické talenty! Však je také nápadné, v jakých hvězdných společnostech se naši vrcholní politici nechávají nejraději fotografovat a natáčet. Spíš než o umělce se jedná o neškodné domácí mazlíčky, hýčkané kulturním průmyslem masmédií, nebo o politicky loajální tajtrdlíky.

 

Ve veřejném mínění nám nejvíc chybí zdravý laický rozum, jímž každá veřejnost neustále kriticky poměřuje sebe sama i svou vlastní vládu.


Bez charismatu, tj. schopnosti přesvědčit ostatní o své vlastní výjimečnosti, se ovšem v demokracii politika dělat nedá. Síla přesvědčivosti se převádí na schopnost získat hlasy voličů, které otevírají možnost získat většinu v zastupitelském sboru, a tím vládnout celé společnosti. Demokratický princip „volbou k moci“ je tak vnitřně nestabilní a vždy hrozí, že moc může získat strana s protidemokratickým programem a cílem zničit demokratický politický systém. Každé charisma navíc časem vyprchá a zevšední, takže i demokratičtí politici se buď „okoukají“, nebo musí volit stále nové strategie, jak si získávat voliče nebo přízeň veřejnosti.

Na takovou vnitřní nestabilitu demokratického systému veřejnost zpravidla reaguje jistou mírou nedůvěry vůči stranickým elitám a jejich propagandě. Nedůvěra veřejnosti vůči politikům často není nic jiného než obrana zdravého rozumu proti mašinérii politických stran. Co ovšem potom udržuje demokracii v neustálém chodu a provozu?

Naše nynější česká zkušenost ukazuje, že vnitřní nestabilitu charismatické legitimity politických vůdců a jejich neustálého boje o hlasy voličů dokáže v demokracii účinně vyrovnávat právě expertní myšlení a schopnost odborníků vnutit vlastní řešení sociálních problémů stranickým elitám. Jsou-li navíc tyto elity zcela bezskrupulózní a vyprázdněné jako v dnešní české politice, potom ona obávaná „železná klec modernity“ a nadvláda neosobní racionality, jak ji před sto lety popisoval německý sociolog Max Weber, může plnit docela užitečnou kompenzační funkci.

 

Vláda Jana Fischera je právě takovou „klecí“, která má usměrňovat, mírnit či případně neutralizovat politickou vůli jednotlivých stran, ale zároveň také řešit problémy, které se během jejich stranického vládnutí navršily. Je to vláda provizorní, která nemá demokratickou legitimitu vlád vzešlých z politické soutěže a svobodných voleb. Její vládnutí navíc zkomplikovalo rozhodnutí Ústavního soudu zrušit předčasné parlamentní volby, v jehož důsledku se z několikaměsíčního mandátu rázem stala potřeba takto odpolitizovaně vládnout více než rok.

Na druhé straně ale Fischerova vláda přesvědčivě ukazuje, že i depolitizované vládnutí odborníků představuje politiku svého druhu a rozhodně se nejedná o nějakou nestranickou a nezávislou nad-vládu osvícených expertů nad intelektuálně zabedněnými politiky. Pod technickými argumenty o nutnosti řešit systémové problémy, jaké představují například daňová nebo zdravotní reforma, mandatorní výdaje státního rozpočtu, energetická politika, evropské dotace nebo protikorupční zákony, se skrývají politicky kontroverzní a sociálně výbušná rozhodnutí.

Depolitizace tedy představuje zvláštní druh politiky, která svazuje demokratický systém politických stran tím, že předurčuje, která řešení jsou z odborného hlediska přípustná a správná. Bez rozumu expertů by se demokracie stala neřízenou střelou, která by hrozila permanentní sociální krizí. Bez demokratické kontroly expertního rozhodování by se ale každá vláda odborníků stala tyranií „osvíceného“ rozumu proti „tmářské“ veřejnosti.

 

Popularita Fischerovy vlády je samozřejmě do značné míry důsledkem celkového znechucení české veřejnosti stranickou politikou s jejím vulgárním slovníkem, plytkými projevy a pochybnými činy. Jestliže straničtí manažeři se stali symbolem korupce a politické dění stále nepokrytěji ovlivňuje podnikatelské podsvětí, potom se všeobecnému příklonu k nestranické vládě odborníků nelze divit.

Takový útěk veřejnosti před politikou demokratického boje a soupeření v sobě ale zároveň skrývá nebezpečnou tendenci chápat depolitizovanou vládu jako expertní idylu, která je schopna nejen vládnout lépe než rozhádané politické strany, ale také vyřešit každý politický problém silou odborných znalostí. Jako kdyby se Morův utopický ideál rozumného a harmonického vládnutí v dnešní české společnosti projevoval v přemrštěné důvěře k odborníkům a stejně tak i ve vypjaté podezíravosti vůči pluralitní stranické demokracii. Kromě tradičního odporu k politickému stranictví zde totiž panuje nebezpečný názor, podle něhož je demokratický boj o moc sám o sobě špatný a nejlépe by bylo nahradit ho vládou odborníků, kteří nejlépe vědí, co je v obecném zájmu, a ve společné shodě také budou tento zájem prosazovat.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň, autor eseje

FOTO: Archív

V pozadí takového rozčarování z politických stran a očarování nestranickými experty je ale ještě další nebezpečný a stejně tak rozšířený názor, že totiž prvním cílem každého lidského snažení má být „klid a mír“. Toto krédo dokonale vystihla jedna z hlavních postav Papouškova filmu Ecce Homo Homolka, který společně s Passerovým Intimním osvětlením představuje jeden z nejfilosofičtějších opusů a vrcholů české filmové nové vlny. Děda Homolka se v něm v úvodní nezapomenutelné scéně válí v lese na mezi a dává průchod úvaze o tom, co je v životě nejdůležitější. „To je ráj, to je žrádlo. No, a teď mi řekni, co člověk potřebuje?! Jenom trochu toho klidu a míru a je člověk spokojenej, ne?“ říká své ženě a pokračuje monologem, jak klid a mír lidem vlastně schází a jak by tedy všechny ty lidi do toho lesa povinně zahnal, aby si ho taky mohli užít.

Zatímco představa lidí dohnaných ke klidu a spokojenosti nepůsobila v reálném socialismu ani zdaleka jako ryze absurdní tlach nebo čirá groteska, Homolkova oslava „klidu a míru“ přesně zachycuje obecného ducha a hodnotovou orientaci moderní české společnosti. Vždyť kolektivní představy Čechů o sobě samých vedly i k takové národní mytologii, kdy lidová moudrost vložila dobrému vojákovi Švejkovi do úst výrok „To chce klid!“, který sice najdete v každé druhé hospodě, ale rozhodně ne v Haškově románu!

 

Jak je možné, že občané zůstávají v klidu a netrestají své politiky ztrátou voličské podpory? Největší problém a příčina dnešní české politické krize nespočívá ani ve všeobecně zkorumpovaném a vyhroceném politickém stranictví, ani v nestranické vládě odborníků, ale ve slabosti veřejnosti, která svým politickým elitám nevěří, ale současně je nežene k politické odpovědnosti a raději důvěřuje náhražkám v podobě depolitizované vlády. Spíš než řešení skutečných problémů se od odbornické vlády ale očekává, že namísto stranických půtek nastolí právě takový vysněný „klid a mír“, v němž bychom všichni mohli být spokojeni. A kdyby ne, její popularita bude nezadržitelně klesat.

Přednost demokracie spočívá v tom, že ze všech politických systémů dokáže nejlépe pojmenovat a řešit své vlastní krize. Tato schopnost je dána zvláštní rovnováhou mezi většinovou vůlí, odbornými znalostmi a veřejným míněním. Nejslabším článkem v současné české politice tak paradoxně nejsou ani politické strany, ani veřejná správa se svými ekonomickými, právními nebo řídícími experty, ale sama veřejnost, která sice verbálně odsuzuje, nicméně fakticky toleruje stávající politické elity, a která má současně přílišnou důvěru ve schopnost expertů poradit si nakonec se všemi politickými i sociálními úkoly. Ve veřejném mínění nám nejvíc chybí zdravý laický rozum, onen common sense, jímž každá veřejnost neustále kriticky poměřuje sebe sama i svou vlastní vládu.

Každá vláda bude střídavě obviňována z elitářství a populismu podle toho, zda bude momentálně naslouchat hlasu expertů nebo hlasu voličské veřejnosti. Hlavním problémem dnešní české společnosti je ale právě hlas veřejnosti, který je příliš zastřený a slabý. Jako kdyby tato veřejnost byla stále nevyvinutá a její hlas teprve mutoval. Do jakých podob mezitím ale může zmutovat politický systém, zůstává dnes více než kdykoli v uplynulých dvou desetiletích otevřenou otázkou i kritickou výzvou. Utopie to určitě nebude, ale nějakou formu post-ideologické tyranie v žádném případě vyloučit nelze.