Předem se omlouvám, že se budu ohlížet především za poslední částí roku, kdy jsem měl k Salonu nejblíže. Snad se povedlo naší příloze najít novou, omlazenou podobu a přitom nerozbořit jeho třináctiletou tradici. Spustili jsme internetovou verzi, která se stala plnokrevným doplňkem tištěné. Otiskli ukázky jak z knih čtenářsky vděčných spisovatelských celebrit typu Coelha nebo Browna, tak i perly Markéty Pilátové nebo Doroty Masłowské. Vyzpovídali jsme Amose Oze, Jana Švankmajera, Michaela Moorea a spousty dalších. Podíleli se prostřednictvím esejistů (za všechny jmenujme Václava Bělohradského, Jana Kellera či Jiřího Přibáně) na tříbení vašeho (i našeho) uvažování. A minimálně jednou se nám povedlo rozvířit někdy trochu zatuchlou hladinu literárního rybníku. Ano, řeč je o hře na Vietnamku. U té se musím zastavit.

Přestože se vyrojila řada přesahů, které „kauza“ pod falešnou identitou křehké Asiatky se schovávajícího Jana Cempírka má – namátkou otázka oddělení osoby autora od obsahu knihy či soucitný pseudomultikulturalismus – mně osobně přinesla (hlavně její vyvrcholení) především bezprecedentní náhled do fungování českých médií. Ano, vím, od bilancování se nenávratně odvracím.

Vnímám po této zkušenosti naše média jako továrny plné lidí, kterým už nejde o to, co píší. Jde jim o efektivitu především, o to vymačkat každé potenciálně většinově přitažlivé téma, odhodit jej co nejrychleji pryč a hledat nové. Odpovědnost, etika nebo aspoň nějaká profesní úroveň už nejsou podstatné. Novináři a novinářky odešli, byli nahrazeni dělnictvem od pásové výroby. Dělnictvem, které má přesně zajeté jednoduché rutiny, z nichž je nebezpečné vystoupit. A nedokáží to už ani výjimky, které svou osobností do onoho „dělnického prostředí“ nezapadají. Vždycky si nějak své sklonění hlavy vysvětlí a samy před sebou obhájí (možná kvůli svým hypotékám, možná jen z prosté neschopnosti sebereflexe). Hazardují tak se svými jmény.

Nerad bych vypadal jako neposkvrněný kazatel morálky, uvědomuji si tento posun z košile do montérek i na sobě samém.

Osobní, individuální rozměr finále kauzy Vietnamka mne zarazil nejvíc. Právě proto, že jsem do jejího průběhu viděl zblízka, mohl jsem snadno odhalit, kdo nectí prostou kolegialitu, kdo před mikrofonem či diktafonem nebo za ním otevřeně a vědomě lže jen kvůli vlastnímu prospěchu (nebo spíš zdání vlastního prospěchu). A kdo koho zákeřně osočuje z čisté potřeby zakrýt vlastní selhání. Nevím, jestli je dobře, že mě tyhle věci stále ještě překvapují.

Na zbytek bilancování už díky tomuto až moc dlouhému vietnamskému zastavení není místo, takže snad jen přání všeho dobrého a děkujeme za vaši přízeň.