Prší, prší, jen se leje, Vinnetou se z okna směje,“ nese se večerem andělský soprán primášky a kontráš, basák i cimbálista na známý nápěv přizvukují: „Old Shatterhand na dvorku nastartoval motorku.“ Kdo byl v posledních padesáti letech v téhle zemi dítětem, může se přidat.

Cestou z kopce po kluzkém listí si prozpěvujeme do kroku a z muzea si domů odnášíme výtisky právě pokřtěné sbírky současné dětské folklorní poezie s podpisem autora, který se při autogramiádě oháněl perem stejně hbitě jako posléze paličkami cimbálu.

Když dozpíváme, zezadu se nečekaně ozve skandování: „Máte mezeru, hodíme vás do sběru!“ My vpředu se zastavíme a kdosi se ohradí: „Hodíme vás do sběru? To je přece jinak!“ „A jak teda?“ diví se ti za námi. „No přece kočky vás zežerú!“ Ale to už se odjinud rozhořčeně ozývá: „Tak to ne!“ Otáčíme se za hlasem. „Spadnete do teru. Šak to je jasne!“

Několik minut pobaveně porovnáváme pohromy, které vás stihnou v různých koutech vlasti za to, když nepochodujete v sevřeném útvaru. Následné ticho nevydrží dlouho.

Jdeme všichni sborem za tím prvním volem!“ zazní vícehlasně z chvostu naší skupiny. Předvoj si to nedá líbit a kontruje: „A ty krávy vzadu uzavíraj řadu!“ A už to jede. „Kdo to říká, ten to je, tomu se to rýmuje!“ „Ne, ne, na toho to pasuje!“ „Ale houby, tomu se to šikuje!“ překřikujeme se. „Kdo to říká ještě víc, tomu teče z nohavic!“ „Tak se to vůbec... Správně je: Kdo to říká ještě víc, ten poletí na Měsíc!

Bezděčně zvedáme hlavy k obloze. Kolegyně se při pohledu na zamženou lunu zasní a velebným hlasem recituje: „Měsíc svítí jako prase, za stodolou štěká pes, na zahradě hovno smrdí, krásná je ta naše ves...“ A je to tu znova. „Ne, ne, měsíc svítí jako prase, kocour mňouká na terase.“ „Ale prdlajs, slunce svítí jako prase, na hlavě se blecha pase, a žádná krásná je ta naše ves, ale páni, to je krásně dnes.

Najednou se nám nechce domů a místo na tramvaj spěcháme někam do tepla pokračovat v načaté rozpravě. V zajetí infantilní regrese odpočítáváme kroky jako kdysi na pochoďácích a deklamujeme: „Klobouk a hůl a chleba a sůl a Á-ri-zó-na, dopředu, dozadu, doprava, doleva.“ Opět se rozpoutá hašteření, jestli se při úkrocích správně říká do strany, zpět, nebo do boku, přísun, a závěrem jsme poučeni, že Arizóna je nesmysl, protože na cestu si poutník kromě klobouku, holi, chleba a soli pochopitelně nebere pouštní stát, nýbrž kamizolu.

Nad skleničkou pak přemítáme nad tím, jestli se jednoho dne bude ve folklorních kroužcích recitovat dnešní lidová poezie z knížky Adama Votruby Namažeme školu špekem tak, jako jsme kdysi my, nastrojení do karikatur lidových krojů, svědomitě přednášeli říkanky ze sbírek Český rok na jevištích kulturáků. Odpověď neznáme, ale připíjíme si na to, že národopis nemusí být jen vyvolávání ducha zašlých časů z kukuřičného šustí a modrotisku.