První z nich tvrdí, že přechylování jména komolí. Hm. Každý jazyk komolí cizí jména, proto mají Angličané Prague místo Prahy a Josefa Skvorecky odmítají psát s háčkem a čárkou. Čeština zase skloňuje a cizí jména si předělává tak, aby je skloňovat mohla. I ta mužská – Billovi Clintonovi přidáme příponu, protože nepřidat Bill příponu zní divně. Když se pak v jedné větě potkáme s Clintonem i s Clinton, mohlo by nám dojít, že tu jazyk dostává na frak. Čeština funguje jako celek, když přestaneme přechylovat, musíme přestat skloňovat. Zůstane nám jazyk, kterému je hůř rozumět.

Pak je tu druhý argument: přípona –ová prý naznačuje, že žena je mužovým majetkem. Že je odvozená. Kdyby šlo v přechylování o majetek, neměli bychom příjmení Krásnohorská a Malá. –Ová není prodloužené –ova, vyjadřuje jemnější vztah, tak jako u jmen obcí Březová nebo Lipová. Gramatická odvozenost neznamená podřízenost. Odvozený nadporučík je víc než poručík, myšák není míň než myš a ředitelka míň než ředitel.

Přechylování není otázka genderové citlivosti, ženy neutlačuje. Je to otázka citlivosti jazykové, schopnosti jazyk neznásilňovat. Kdo inženýruje slovník či gramatiku, ničeho nedosáhne. Jazyk má své metody, jak se bránit. Ohne se, ale vrátí nám to. Přestaneme-li ženy na rozdíl od mužů skloňovat, stanou se v běžném povědomí strnulejší, tupější, méně pohyblivé (Děti mluvily s paní Clinton a s panem Clintonem. Pro pana Clintona přinesly knížku od Chestertona, pro paní Clinton knížku od Austen.). V jiných vrstvách jazyka, než je ta spisovná, se bude dál říkat zahraničním ženám Clintonová, ale bude to znamenat tadlecta Clintonová s degradujícím přídechem. Ten se postupně přenese na všechny ženy, které příponu používají přirozeně. Nováková pak bude znamenat nadávku. Jak skvostný výsledek feministického úsilí!