V románu Má nejmilejší kniha se pro nás exotická Latinská Amerika bere jako normál, exotické jsou v ní naopak středoevropské reálie. Vypravěčova „nejmilejší kniha“ je sbírka slovanských pohádek, kde vystupují stvoření jako „dlouhovlasý zelený chlapík s dýmkou...“ Umožňuje vám život za oceánem dívat se na nás očima cizince?

Určitě ano. Praha nebo Olomouc pro mě začínají být exotickými místy. Najednou mnohem ostřeji vnímám vůně našich měst, různé odstíny šedé, architekturu jako zajímavé, vzácné a exotické věci. Vidím teď Česko mnohem ostřeji a jasněji než dřív.

A co vidíte?

V poslední době mám dojem, že čas se zastavil a naše česká směrovka se pomalu otáčí někam k východu, cítím ten východní, ledový vítr v zádech.

Co to znamená?

Mám dojem, že u nás lidi podléhají takové té východní chandře, bloumavosti, rozbředlosti. Jako bychom se znova dostávali do jakési šedé, východní zóny, pochybujeme, přešlapujeme, nevíme, ztrácíme původní směr a čím dál víc se necháváme strhávat iracionálnem v nás. Před dvaceti lety jsem si myslela, že máme jasno – že chceme být rozumní, kultivovaní „zápaďáci“ plní optimismu a energie. Ale když teď přijedu do Česka tak ani nevím, jestli nás vlastně nějaký Západ ještě zajímá. Všude kolem jen slyším, co se na Západě a v Americe dělá špatně a s překvapením zjišťuju, že si Češi vlastně myslí, že jsou chytřejší než všichni ostatní a moc nechápu, co nás k tomu opravňuje.

Zkoušíte se svou vizí exotické střední Evropy oslovit latinskoamerické publikum?

Nedávno jsem od svého literárního agenta Edgara de Bruina dostala mail, že se připravuje brazilské vydání mé prvotiny Žluté oči vedou domů. A jsem vážně zvědavá, jak ji budou Latinoameričani vnímat.

Nicméně, když jsem měla čtení v portugalském Istituto Camoes v Praze a byli na něm někteří Brazilci, myslím, že jim občas nebylo příjemné, jak píšu o jejich zemi. Ani Čechům by asi nebylo příjemné, kdyby nějaký cizinec popisoval v románu třeba romská ghetta a chudinské čtvrti v Mostu nebo Ostravě.

Na druhou stranu oceňují právě ten vhled do středoevropských dějin, protože ty jsou vlastně i jejich dějinami. Po dvou světových válkách v Evropě do Latinské Ameriky emigrovaly tisíce lidí a přivezly s sebou své vize, ideály a ideologie.

Vaše druhá kniha je hodně jiná než ta první. První je o hledání kořenů, druhá o hledání kořenů zla – kdybych to měl zjednodušit do neobratné zkratky. Jak vy sama vnímáte rozdíl mezi Žlutýma očima...Mou nejmilejší knihou? Kudy vede cesta, kterou jste od prvotiny ušla?

První román byl pokus začátečnice. Bavil mě psát, ale musím říct, že jsem se držela schválně při zemi. Dnes bych ho asi, kdyby to šlo, prodloužila, víc bych si vyhrála s dialogy. Každopádně Žluté oči vedou domů jsou hodně autobiografická knížka ve smyslu onoho hledání domova. Zkoušela jsem si sama pro sebe zodpovědět otázku, jestli je domov důležitý.

Cesta, kterou jsem ušla od prvního románu k druhému, je spíš taková stezka odvahy – v Mé nejmilejší knize už se tolik neptám, co všechno ještě český čtenář snese, už si nekladu otázky typu: Je tohle ještě uvěřitelné?

Říkala jste, že hodně příběhů má reálný základ... Jak vypadala vaše skutečná návštěva hadího institutu, který ve vašem druhém románu hraje tak důležitou roli?

Procházela jsem se po skladišti institutu Butantan plném mrtvých hadů a po pracovištích, kde se hadům odebírá jed, aby se z něj vyráběla séra. Znám hodně lidí z brazilského státu Mato Grosso do Sul, kteří když najdou jedovatého hada na farmě, dají ho mrtvého nebo i živého do dřevěné bedny a pošlou ho do institutu – jenže tam mají málo místa a vlastně neví, co s dalšími hady. Často musí ty živé usmrtit a naložit do lihu.

Zajímalo mě utrpení zvířat, z nichž má člověk pudový strach. Had je lidem odporný a zároveň jde o zvíře, které nejvíc ovlivňuje lidské podvědomí. Jeho jed nás může zabít a zároveň uzdravit. Tohle je v knize reálné. Sama jsem taky v Butantanu držela v rukou spoustu hadů, byla tam zaměstnaná jedna moje kamarádka. Nikdy jsem nepoznala nic hebčího a příjemnějšího než dotyk hadí kůže.

Co znamená had v latinskoamerické tradici? Motiv hadů pronikajících do lidských snů vznikl ve vaší fantazii, nebo má oporu v místních představách?

Had je zvíře, o kterém na celém světě existují tisíce mýtů, pověr a pohádek. Podle biologů, s nimiž jsem mluvila, je za tím pudový strach primátů z hadů – podle pokusů se hada panicky bojí i opičí mládě, které ho nikdy předtím nevidělo.

V latinskoamerické tradici je had považován spíš za symbol moudrosti a v naší evropské předkřesťanské tradici je to zvíře věštců a lékařů. Podle mě jde o neodolatelný symbol pro každého vypravěče. Dvojakost hadů symbolizujících život i smrt je krásná, silná metafora.

Silným tématem románu Má nejmilejší kniha je zlo...

Nejsilnějším zážitkem při psaní bylo poznání, že zlo je svým způsobem návykové – což není moje myšlenka, vyprávěl mi o tom jeden mladý biolog. Při pokusech na zvířatech, které prováděli ve škole, jeho spolužačky nejdřív odmítaly rozříznout živou žábu, pak se k takovým věcem hlásily dobrovolně. Stejně tak pravděpodobně funguje mučení člověka člověkem, bolest jiných bytostí může být návyková. Tady v Latinské Americe je zlo, obrovské sociální rozdíly, drogy, únosy a přepadení každodenní věcí. Člověk musí být dost často ve střehu, každý den v metru překračuju nemocné, umírající žebráky, dávám, nebo nedávám peníze čtyřletým dětem, které žebrají ve vlaku. Psaní o těchto věcech je svým způsobem analgetikum.

Co vlastně Latinská Amerika nabízí na druhou misku vah proti drogám a násilí? Proč tam žijete?

V Latinské Americe dodnes existuje skutečně divoká příroda, v Evropě už žádná nezbyla. Pohled na Andy nebo na oceán na konci světa je pro duši osvobozující. Divočina patagonských fjordů nebo ledových pouští na náhorních planinách Bolívie dává životu jiný rozměr. I kvůli tomu tady žiju.

A taky se mi líbí povaha Latinoameričanů obecně – i když se nedá generalizovat, protože každá latinskoamerická země je jiná. Mám ale ráda místní zdvořilost, úsměvy, které provázejí každé, sebeletmější setkání, určitou velkorysost a především lidi, kteří ačkoli jsou třeba hodně chudí, snaží se být veselí. Smutek a stížnosti na život, to je tady faux paus.

Latinská Amerika má taky dobře nakročený neziskový sektor...

Mladí Latinoameričané se hodně angažují v neziskovém sektoru, protože místní politika je prorostlá korupcí a oni mají pocit, že něco mohou změnit jen přímou osobní angažovaností. Téměř všichni moji kamarádi něco takového dělají. Roznášejí jídlo v jídelně pro chudé, píšou zadarmo pro časopisy neziskovek, učí děti ve slumech prácovat na počítači, organizují charitativní bazary a podobně. Prostě se snaží něco dělat s chudobou a sociálními rozdíly a přestali se spoléhat na politiky, od kterých nic nečekají.

Myslíte, že se podobný trend rodí i u nás? Ani naše mladá generace od politiků nic moc nečeká...

Myslím, že u nás je to trochu jinak – spousta mladých lidí sice pracuje v neziskovkách, ale zároveň v nich hledá profesionální uplatnění. Většina lidí, které znám tady, jsou dobrovolníci, mají jiné povolání a v neziskovkách se angažují třeba o víkendech. Mnohem víc tady taky s neziskovkami spolupracují umělci, například v Brazílii proslulý zpěvák a bubeník Carlinhos Brown, baletní soubory často začleňují lidi ze slumů do svých představení a pořádají pro ně profesionální taneční tréninky, malíři a spisovatelé organizují tvůrčí dílny... Každopádně oba přístupy, profesionální i dobrovolnický, jsou skvělé. Jakákoli občanská angažovanost je vynikající, nejhorší je nedělat nic a bezmocně konstatovat, že svět a život jsou k ničemu.

Během čtení v kavárně Fra jste řekla, že psaní reportáží vám pomáhá při psaní beletrie. Jak?

Setkávám se při něm se spoustou lidí, příběhů, které se mnohdy do reportáží samotných nevejdou, zároveň si díky nim dost často sama sobě odpovídám na nejrůznější otázky – třeba na to, jak vlastně funguje život ve slumech, nebo jak se vzpamatovává město v Patagonii po výbuchu sopky.

Na reportáži do sebe vstřebávám nejrůznější silné dojmy, které nezmizí ani po napsání článku. Žijí ve mně dál a já je pak používám v literárních textech. Různě propojuju obrazy, postavy, motivace hrdinů, ale zároveň mám v hlavě dost přesné obrazy prostředí a v uších dialogy skutečných lidí. Díky tomu mohou být i literární texty plastičtější, víc z masa a kostí, nešustí tolik papírem... Tahle metoda je ale úplně normální, takhle píše spousta lidí, kteří pracují zároveň v novinách jako reportéři, já konkrétně obdivuju cestovatele, novináře a současného spisovatele Holanďana Ceese Nootebooma, nebo „zuřivého reportéra“ Gabriela Garcíu Márqueze, španělského spisovatele a skvělého novináře Juana Cruze a další.

Jaké jsou mimochodem Márquezovy reportáže?

Skvělé, dělal reportéra v mládí a byl tím povoláním naprosto posedlý, některé jsem četla a jsou vynikající. Je v nich cítit pozdější Marquézova poetika, ale jinak jsou to reportáže se vším všudy, ukázněné, svižné.

Říkala jste, že v Latinské Americe je skoro každý spisovatel zároveň novinář. Proč to tak nefunguje i u nás?

To vážně nevím, mám dojem, že u nás přetrvává jakési štítivé odtahování intelektuálů od novin, jakási prvotní nechuť k médiím obecně. Přitom ve světě je skutečně naprosto normální, že spisovatel píše nejen sloupky nebo eseje či glosy, ale taky reportáže. Zmíněný Španěl Juan Cruz je významným literárním kritikem a editorem, ale pro nedělní přílohy El Paísu dělá i rozhovory s významnými politiky, nedávno například s Javierem Solanou. Předpokládá se, že knihy uživí jen pár lidí a důstojným doplňkem obživy jsou pro spisovatele právě média.

A nejsou třeba tam u vás média na lepší úrovni než tady?

Jak v které zemi a jak která média. V Brazílii například funguje skvělý investigativně-politicko-kulturní týdeník Veja, který se prodává i v Argentině, brazilská média jsou obecně nezávislá a objektivní a jsou na hodně vysoké úrovni. V Argentině je to horší, protože se tady například nepořádají tiskové konference s politiky, investigativní žurnalistika téměř chybí, na vysoké úrovni jsou ale kulturní přílohy velkých deníků.

A co si myslíte o médiích v Česku? Existuje u nás investigativní žurnalistika?

Myslím, že na tak malý trh to není vůbec špatné. Nemůžu posoudit televizi, protože už dvacet let televizi nemám, ale obecně je tady pořád ještě cítit snaha o to, aby média byla hlídacími psy demokracie, i když teď dostala náhubek.

Markéta Pilátová

FOTO: Jiří Sobota

Vašimi prvními čtenáři jsou rodiče... Jak to probíhá a co si myslí o vašem psaní?

Probíhá to tak, že si vždycky v pondělí s našima voláme na Skypu, máma se mě většinou ptá, jestli jsem něco nenapsala, a když napsala, tak jí to čtu. To je takový starý zvyk, dřív jsem překládala a na překladatelských seminářích na univerzitě nám vštěpovali, že je dobré překlady číst nahlas. To podle mě funguje i s vlastními texty. Líp slyším, když text zadrhává, když to v něm skřípe. Rodiče jsou dost nároční posluchači, moje maminka například často vyžaduje, aby hrdina nebo hrdinka zemřeli, protože to bude víc dramatické. Táta má zase rád, když je v textu silná vášeň. Zároveň jsou oba hodně sečtělí, čili hned poznají, když text není dobrý. Většinou mi to taky řeknou, jsou to moje lakmusové papírky.

Na svém čtení jste říkala, že když píšete, jste houba a mixér. Co to znamená?

Nasávám do sebe nejrůznější dojmy, na reportážích, při učení, prostě při styku s lidmi, a pak ty dojmy, příhody, dialogy mixuju do textů – povídek, básniček, písňových textů, románů. Dnes mi třeba jedna stařičká žákyně, aniž by věděla, že jsem napsala knížku o hadech, vyprávěla svůj sen, který se jí v pravidelných intervalech zdává 40 let! Je to sen o zlaté kobře – ten sen jsem si zapamatovala, protože už měsíc čekám na nějaký námět na povídku, kterou si u mě objednal Český rozhlas, a teď jsem ten námět našla, takže můžu začít mixovat.

Prozradíte mi ten sen?

Sen o zlaté kobře je hodně jednoduchý, až průzračný. Žena hledá ve snu autobus, zjistí, že dávno odjel, ale nějaký hlas jí říká, ať se nebojí a nasedne místo toho do loďky, loďka pluje po řece, překonává různé keře a klacky trčící zrádně z vody, ale pak se zastaví před jakousi zlatě světélkující, zářící kobrou. Ta se vztyčí proti ženě, loďka zmizí a žena stojí kobře tváří v tvář, kobra se na ženu klidně dívá a sen končí.

A s čím budete mixovat?

Mixování proběhne zřejmě tak, že se mi to spojilo s dalším obrazem v hlavě, který slýchávám od starého slepého zpěváka. Každý čtvrtek odpoledne ve vlaku hraje na kytaru a zpívá písničku, takovou lidovku o loďce, do které nasednul a která odplouvá jako život.

Díky že jsem vám mohl nahlédnout do kuchyně. Ptal bych se ještě dál, ale některé věci by asi měly zůstat pod pokličkou jako autorovo tajemství.

Tajemství to není, já mám ráda, když mi lidi do textů mluví, většinou mají i lepší nápady než já, které pak rychle ukradnu. Ráda diskutuju o vývoji děje, ptám se třeba mámy, co by teď měl hrdina podle ní udělat, nebo se zeptám svých žáků na hodině. Možná je to zvyk z novinářského prostředí.

Dobře, tak jak to bude dál?

Ta povídka je složitější, není o tom snu, ale o jedné mé žákyni češtiny, kterou nutím psát si česky deník... Začala jsem o tom přemýšlet až dnes a bude mi tak dva týdny trvat, než si ujasním, jaká by měla být pointa.

Ale chtěla bych, aby to celé bylo o ženě, která si nechce psát deník, protože její dny jsou navenek všechny úplně stejné. Nicméně její vnitřní život je hodně složitý, protože věří nejrůznějším okultistickým seminářům a východním filosofiím a pracovala celý život jako uklízečka. Přitahuje mě ten kontrast všední reality a toho co prožívá ve svých snech.

Tak to bude opravdu složitější.

To jo, ale konečně mám něco víc než jen skutečný předobraz té postavy, potřebovala jsem nějakou metaforu – což by měla být loďka z písničky a sen o zlaté kobře.

Podle našich by měla hrdinka zemřít a před tím se vášnivě zamilovat. Nejotravnější je ale můj muž, pořád chce, aby v každé knížce byla smrt mladé dívky, to prý zaručeně funguje, jak tvrdí Edgar A. Poe. Prostě by měla zemřít mladá a vrátit se v loďce jako zlatá kobra třeba.

No a máte to vymyšlené.

No to jo teda.

(Povídku Zlatá kobra najdete v Salonu č. 649, 17. prosince 2009.)