Alainu Greenspanovi se podařilo to, po čem ekologičtí aktivisté a filosofové volali již přinejmenším od sedmdesátých let 20. století. Nesmyslný růst pro růst byl (zatím alespoň na čas) rázně zastaven.

Také politické strany mohou konečně triumfovat. Téměř všechny totiž mají ve svých programech heslo o udržitelném vývoji a panuje shoda v tom, že dosavadní způsob růstu ekonomiky udržitelný rozhodně není. Jedinečné situaci, která nás uvádí na samotný práh udržitelnosti, říkáme – ekonomická krize.

Růst ekonomiky, tak jak byl dosud provozován (a nikdo ho zatím neumí ve velkém provozovat jinak), je z hlediska zdravého rozumu věc naprosto nesmyslná. Už před dvaceti lety prokázal americký ekonom Hermann Da -ly, že růst ekonomiky funguje stále iracionálněji. Ekonomický růst poškozuje přírodu, a pokud nechceme žít ve zcela zdevastovaném prostředí, pak musíme neustále zvyšovat podíl nově vytvořeného bohatství, jež musí být věnováno na zahlazování škod způsobených právě ekonomickým růstem. Vrcholem nesmyslnosti je, že jak páchání škod na přírodě, tak jejich náprava jsou evidovány v kolonce nárůst našeho bohatství.

Jde o to, že růst vede k takzvaným vynuceným výdajům, takže celá ekonomika stále více funguje na principu zdvojených oken. Představme si, že z určitého letiště začne vzlétat dvakrát více letadel než dříve. Lidé žijící v blízkosti letiště jsou obtěžováni dvakrát větším hlukem. Řeší to tím, že si začnou kupovat zdvojené okenice. Jak nárůst počtu letů, tak nárůst nákupu zdvojených okenic figuruje v příslušných kolonkách jako vzrůst hrubého domácího produktu, a tedy jako vzrůst našeho blahobytu. Blaho lidí žijících v okolí letiště však nijak nevzrostlo. Museli prostě vydat jen víc peněz proto, aby kravál, ve kterém žijí, byl stejný, jako byl dříve.

Na principu zdvojených oken funguje celá ekologická politika počínaje opatřeními na snížení míry půdní eroze přes ochranné filtry na komínech až po protihlukové bariéry kolem našich dálnic. Do toho všeho musí být investováno stále více ne snad proto, abychom se měli lépe, ale jednoduše proto, aby kvalita našeho života dramaticky nepoklesla v důsledku extenzivního růstu ekonomiky. Když Hermann Daly odečetl z růstu všechno to, co vydáváme za nákup zdvojených okenic, vyšlo mu, že si dnes žijeme zhruba tak jako v padesátých letech, kdy byl prudký růst nastartován.

Češi nejsou za vodou

Češi by mohli mít radost z toho, že jim žádné orgie růstu na rozdíl od vyspělých ekonomik nehrozí. Jak totiž propočítal ve své nové knize Stát blahobytu, nebo kapitalismus ekonom Miloš Pick, ve skutečnosti jsme se za uplynulých dvacet let vyspělým ekonomikám prakticky nepřiblížili. Došlo u nás sice k radikálnímu přerozdělení majetku, naše hospodářství je však dvacet let po roce 1989 svým výkonem vzdáleno vyspělé Evropě právě tak spolehlivě jako v letech žalostně nevýkonného a rozpadajícího se hospodářství reálného socialismu. A to přesto (anebo právě proto), že jsme se místo pouhé montovny traktorů pro Východ stali pouhou montovnou automobilů pro Západ.

Jestliže je však skutečný růst oddalován ve prospěch výprodeje národního majetku do cizích rukou, jak to předvedli naši politici v čele s nepřekonatelně vlasteneckým prezidentem, určitě to neznamená, že jsme za vodou.

Jiří David: Růst Růstu 2, počítačová grafika, 2009, exkluzivně pro Salon

Jiří David: Růst Růstu 2, počítačová grafika, 2009, exkluzivně pro Salon

FOTO: Jiří David

K tomu, abychom se pokusili o jeden z nejobtížnějších ekonomických manévrů – o nastartování ekonomiky, která by tolik nešpinila a nedusila, museli bychom ji oduševnit a energeticky odlehčit pořádnou dávkou vzdělanosti. Nic takového není bohužel zatím na programu. Místo toho se chystáme uvolnit peníze na další rabování zdrojů, o které připravujeme naše potomky, a zároveň přiškrtíme finance pro rozvoj vědy a výzkumu, školství a vzdělanosti, které by naši potomci tolik potřebovali.

Náš růst nás sice tímto tempem Evropě nepřiblíží, vylepšíme si však bilanci alespoň tím, že z něj nebudeme tolik odkládat na nápravu ekologických škod. Tím se opět přibližujeme vyhlídkám, do kterých nás uvrhl minulý režim. Snad jen s tím rozdílem, že jsme si tyto vyhlídky tentokrát v osobách našich politiků sami svobodně zvolili a dosud zcela svobodně jen s mírnými příznaky nevolnosti nasloucháme tomu, jak se naši politici svým uměním před celou vzdalující se Evropou holedbají. Kdybychom je neměli, jak bychom to asi Evropě oslazovali?

Na co zapomněla teorie uzavírání

Ekonomický růst prosazovaný dosavadním způsobem je ve svých důsledcích naprosto nesmyslný. V tom mají ekologové a kritici růstu Růstu naprostou pravdu. Zapomínají však na jednu důležitou věc. Samotné zastavení růstu naše problémy bohužel neřeší. Kritici růstu i zelení politici na to zapomínají proto, že jsou sociálně slepí a hluší.

Mezi teorie, které ignoruje většina lidí, a dokonce i nemalá část sociologů, patří teorie uzavírání. Jednoduchými slovy líčí, jak probíhá boj o zdroje všeho druhu mezi mocensky nerovnými jednotlivci a celými skupinami.

Uzavírání je chápáno jako proces, kdy určitá společenská skupina využívá svou moc k tomu, aby zvýšila svá privilegia anebo obhájila jejich držení proti jiným skupinám.

Teorie uzavírání v zásadě pracuje se dvěma hlavními pojmy – vylučování a uzurpace. Vylučování znamená, že jisté skupiny si dokážou vytvořit monopol na zdroje určitého druhu a vyloučit z přístupu k nim skupiny jiné, které považují za méně úctyhodné či méně hodnotné.

Skupiny vyloučené z přístupu ke zdrojům mají k dispozici dvě strategie. Mohou sáhnout ke strategii uzurpace, tedy snažit se opět získat nárok na to, co jim bylo odňato, a tím zmenšit výhody privilegované skupiny. Anebo mohou samy použít strategii exkluze vůči skupinám ještě hůře disponovaným.

Teorie uzavírání si sice činí nárok na univerzální platnost, vychází však ze zcela konkrétní historické situace, a sice z masového nástupu nových středních vrstev, k němuž došlo v ekonomicky vyspělých zemích především v období po druhé světové válce. Je převyprávěním příběhu nových středních vrstev v abstraktní rovině. Ukazuje, že střední vrstvy sice nebyly připuštěny těmi horními ke skutečné moci, zato však dokonale využívají svobodu vylepšit svoje poměry aspoň na úkor těch, kdo jsou pod nimi. Střední vrstvy takto fungují vcelku spolehlivě a vydávají svou poslušnost před skutečně mocnými a svoje paběrkování na úkor těch nejnuz -nějších za občanskou ctnost, která je prý oporou demokracie.

Potíž je v tom, že celý ten systém jakžtakž dobře funguje pouze v situaci, kdy ekonomika více či méně výrazně roste. Růst Růstu je sice z hlediska ekologického nesporným projevem zhoubné rakoviny, z hlediska sociálního je však neméně osvědčeným garantem ozdravného sociálního smíru.

Samotná teorie uzavírání na to zapomíná. Nerozlišuje totiž dvě zcela rozdílné situace. Je něco jiného, žijeme-li ve společnosti s vysokým a trvalým růstem, anebo živoříme ve společnosti, která se růstu dokázala pod moudrým vedením amerických bankéřů a státotvorných českých politiků konečně zbavit.

Ti nahoře bohatnou vždy

Ve společnosti růstu mají i ti, kdo jsou na samém jejím dně, možnost svou situaci alespoň v rovině spotřeby relativně zlepšovat. A přiznejme si, pro mnohé lidi je spotřeba důležitější než pro vcelku zámožné kritiky růstu. Ve společnosti, která růst odbourala, mohou ti privilegovaní sice nadále bohatnout, všichni ostatní však ztratí o to více. Naposledy jsme to v drobném měřítku viděli v diskusi o tom, zda krátit raději platy hejtmanům, anebo učitelům.

Jinými slovy: růst umožňuje tlumit a zlidšťovat logiku sociálního uzavírání a vyloučení. Bohužel to umožňuje i růst, který je naprosto necitelný k ochraně přírody i k právům našich potomků. Současná Fischerova vláda cestu k němu jasně ukázala svou ochotou prolomit těžební limity v Čechách a úvahami o tom, že začne těžbou systematicky devastovat i naše moravské Beskydy.

Jan Keller

Jan Keller, autor eseje

FOTO: archiv, Právo

Když je však růst přerušen, začíná tvrdý boj o to, co ještě zbývá k rozdělení. Kritici růstu prostě dočista zapomněli na to, že růst přináší dvojí: jednak znamená hromadění stále téhož, urychlené tempo přesunování celých kusů živé přírody na doutnající skládky kousek za městem. Zároveň však růst tlumí agresivitu mocných, v jejichž režii probíhá. Jakmile se z růstu stane propad, chamtivost těch nahoře bude chtít vymačkat stále větší podíl z toho, co ještě zbývá. Vidíme to na bankéřích zkrachovalých bank, kteří se cítí být uraženi a poníženi tím, že jejich platy klesly v době narůstající chudoby jejich obětí na pouhých milión dolarů měsíčně.

Pokud chce někdo brojit proti růstu a zároveň propagovat – tak jako to činí například čeští zelení – heslo kvality života, měl by si napřed aspoň zhruba udělat jasno v tom, čí kvalitu života vlastně obhajuje.