Seděli jsme v tmavém sále a nechali se fackovat mokrým ručníkem. Alespoň já jsem se tak po premiéře Antikrista cítila. Nejdřív jsem nemohla mluvit. „Co jsme to právě viděli?“ ptala jsem se manžela. „Nech si to projít hlavou. Jdeme na panáka,“ rozhodl on. V noci jsem nemohla spát. Ve snu mě navštívil Antikrist. Zdálo se mi o zlých matkách, které svým dětem obouvají boty obráceně. Příšerná noční můra. Ráno jsem muži sdělila, že je Trier génius.

Ke stejnému názoru dospěli tu noc snad všichni dánští filmoví kritici. Alespoň tak to stálo na druhý den v novinách. „Nejlepší režisér světa“ – psalo se tam. Samotný Lars si to o sobě myslí také.

A pak se začalo o Antikristovi mluvit. V televizi. V kavárnách. Na návštěvách. Všude. „Viděli jste Antikrista? A co si o tom filmu myslíte?“ Dánové se většinou shodli na tom, že se jedná o pozoruhodný snímek. Nikdo nezmiňoval ustřižený klitoris. Kritici ze zahraničí byli skeptičtí, někteří označili Antikrista za provokaci, našli se i takoví, podle kterých je ten film joke. Většině vadily sexuální scény, ale to tady, v zemi, která jako první na světě před 40 lety zlegalizovala pornografii, nikoho nerozhází. Tady se spíš mluvilo o psychologii hrdinů. A o psychice režiséra, proslulého svými depresemi. O tom, že Trier byl v době před natáčením a během něj tak nemocný, že neudržel v ruce kameru (a tak film po estetické stránce vypadá možná až moc uhlazeně).

Abyste rozuměli, Dánsko je zvláštní země. Podle různých průzkumů jsou její obyvatelé nejšťastnějším národem Evropy, možná dokonce světa. Ovšem každý třetí z těchto šťastných Skandinávců trpí, nebo někdy v minulosti trpěl, depresí. Individualistická země, kde je víc než kdekoliv jinde heslem, že každý si je strůjcem svého vlastního štěstí, vyvíjí na své obyvatele značný tlak. Jsi nešťastný? Je tvou povinností s tím něco dělat! My všichni s tím přece něco děláme. Jdi se vypovídat k psychologovi. Nebo si jdi zaběhat. Anebo natoč film. A když to uděláš, bude ti líp. A ostatní ocení, žes měl tu odvahu vyjít se svým trápením na světlo. Správně jsi to udělal, Larsi!

Patricia Drati Rønde

Patricia Drati Rønde

FOTO: Archív autorky

Ptáte-li se, o čem tenhle terapeutický film je, jednoznačnou odpověď nedostanete. Premisou je myšlenka, že i v ženách je zlo. Podobné myšlenky se nevyslovují nahlas. Znáte to: když je něco tabu, víme si s tím rady, jenom když si z toho děláme legraci. Antikrist je z toho pohledu velmi svobodný film. Režisér kašle na všechny, kteří přesně vědí, co se na plátně může a nemůže ukázat. Antikrist je takový anarchistický snímek bez špetky respektu. I to je na něm geniální.