Této iluzi podlehli i mnozí západní myslitelé. Když Francis Fukuyama oznámil po pádu železné opony „konec historie“, i on viděl liberální demokracii staticky – jako model společenského uspořádání, který – jakmile zmizí jeho totalitní soupeři – se bude, coby nejlepší ze všech špatných modelů, udržovat navěky sám ze sebe. Zdá se, že Fukuyama a mnozí další dost důkladně nezvážili opačnou možnost: totiž, že liberální demokracie byla po dlouhou dobu poměrně stabilní právě proto, že měla v sovětském impériu mocného totalitního soupeře ohrožujícího její existenci. Jakmile se toto impérium zhroutilo, ukázalo se, že liberální demokracie – tak jak existovala přinejmenším od 2. světové války – byla udržována v jisté vnitřní rovnováze i zásluhou onoho vnějšího tlaku.

Přitom už v 19. století Alexis de Toqueville varoval, že demokratický systém vlády je vnitřně hluboce kontradiktorní a že může snadno sklouznout do podoby „tyranie většiny“. A jiní myslitelé později upozorňovali, že demokracie jako forma vlády nemusí být snadno slučitelná s kapitalismem, protože trh je založen na maximalizaci zisku, zatímco zdravá demokracie potřebuje ke svému přežití také určité občanské ctnosti, které lze realizovat nejlépe ve veřejném prostoru. Trh má ovšem tendenci tento prostor kolonizovat.

Nicméně Západ, zejména po 2. světové válce, vytvořil poměrně úspěšně rovnováhu mezi třemi – v podstatě navzájem antagonistickými – hesly Francouzské revoluce. Svobodu zaručovala liberální dimenze demokracie, rovnost (před zákonem) umožňoval právní stát a bratrství se realizovalo v podobě solidarity. Výsledkem byly liberální demokracie opírající se o sociální stát.

 

Zhroucení komunistického systému je často označováno jako revoluce. Jenže revolucí se rozumí změna, která spočívá nejenom v rozmetání stávajícího řádu, ale také v nastolení nové vize, jakkoliv se taková vize může ukázat být utopická nebo předčasná.

Obyvatelé hroutících se komunistických systémů ovšem o žádnou novou vizi neusilovali. V tomto směru byl rok 1989 v Československu ještě méně „revoluční“ než rok 1968, který byl nesen vizí nového typu socialismu.

Nepsaným mottem „sametové revoluce“ nebyly experimenty a nové myšlenky, ale co nejpokojnější převzetí již existujícího systému liberální demokracie.

Předpokládalo se, že liberální demokracii lze rychle a snadno zavést, protože spočívá na známých a vyzkoušených principech. Jenže právě tento zdánlivě stabilní model společensko-politického uspořádání se po pádu železné opony dal do zběsilého úprku do neznáma a pro aspiranty na demokracii v našem regionu se začal jevit jako pohyblivý, ba nedostižitelný terč.

Předpoklady tohoto zběsilého úprku se v západních liberálních demokraciích postupně hromadily už v 70. a 80. letech, kdy příchod nových technologií proměnil industriální společnosti ve společnosti postindustriální, v nichž rostla poptávka po individuální tvořivosti a komunikačních dovednostech.

Liberální demokracie byla po dlouhou dobu poměrně stabilní právě proto, že měla v sovětském impériu mocného totalitního soupeře ohrožujícího její existenci.

Ukázalo se, že komunistické hospodářství, organizované jako velký stroj či armáda, nemůže s tímto modelem soutěžit. Otázka, které čelilo sovětské impérium, tak zněla, zda se lze těmto novým předpokladům ekonomické úspěšnosti přizpůsobit bez takových politických změn, které by zničily samotný systém.

Pád komunismu spustil proces, v němž globalizace byla jen jakýmsi pojmovým zastřešením pro skutečnost, že se systém tržního hospodářství a liberální demokracie začal bez větších zábran šířit do celého světa.

Jenže kdysi strukturovaný systém, opírající se o poměrně jasný soubor hodnot, se začal v kontextu tohoto globalizačního úprku rozmělňovat a měnit. První viditelnou obětí bylo vážné porouchání rovnováhy mezi svobodou, rovností a bratrstvím, což se nejviditelněji zhmotnilo do podoby neoliberálních ekonomických teorií.

Domácí trhy západních zemí a nových demokracií se rychle ukázaly být malé, navzdory rostoucí masáži ze strany reklamního průmyslu, který z občanů vyrábí manipulovatelné spotřebitele. Strmý růst investic za hranicemi Západu byl v mnoha případech poháněn vidinou snadných zisků v prostředí slabých států, kde se není třeba zdržovat „obtížnými“ regulačními rámci. To vše vyústilo v neobyčejný nárůst pohybu vysoce rizikového kapitálu v globálním měřítku a kolotoč vzájemného zadlužování. Výsledky známe.

 

Dalším důsledkem pádu železné opony byla rychlá expanze intelektuální postmoderny i do sféry politiky, včetně té globální. Mezinárodní řád ztratil svou dřívější, jakkoliv umělou pevnost a stal se nepřehledným. Západ postupně ztratil zájem vyvážet do zbytku světa svůj hodnotový systém jako jediný správný recept, což se projevuje zejména úpadkem ideologie lidských práv.

Administrativa George W. Bushe se sice pokusila o zvrat v podobě neokonzervativní doktríny o vývozu demokracie silou, ale celý projekt skončil fiaskem. Částečně se tak paradoxně stalo i proto, že Bushova vláda udělala de facto historický krok zpět a uchýlila se v boji s islámským fundamentalismem k fundamentalismu vlastnímu.

Výsledkem je akcelerující přeskupování sil v mezinárodním kontextu, což bude zřejmě znamenat i brzký ústup Spojených států z pozice světového hegemona, do níž se na čas dostaly po pádu sovětského impéria.

Závažnějším dopadem globální ekonomické krize i umenšení vlivu USA coby garanta západních hodnot jsou i změny ve vnímání intelektuálních premis, z nichž Západ vyrostl. Tou zcela nejzákladnější byla od dob francouzského osvícenství idea pokroku skrze lidský rozum.

Tato základní teze sekulárního humanismu je nyní silně otřesena nejen ekonomickou krizí, ale také skutečností, že tento pokrok, projevující se v ekonomické oblasti idejemi nepřetržitého Růstu, přispěl k obrovskému drancování přírodních zdrojů, znečištění životního prostředí či masovému vymírání živočišných druhů.

Globální kapitalismus se tak stále více jeví jako džin vypuštěný z láhve, na jehož zkrocení lidský rozum nestačí.

 

Gilbert K. Chesterton kdysi napsal: Revoluce nikdy nemůže stvořit demokracii; potřebujete nejprve demokracii, abyste měli revoluci. A vskutku, teprve globální nástup demokracie stvořil revoluci, ačkoliv se neodehrává v ulicích.

V české společnosti mluvíme dodnes o roku 1989 jako o revoluci, ale ve skutečnosti i u nás revoluce začala, až když se podařilo stvořit základy demokracie. To, co se událo v roce 1989, lze označit za „jinou revoluci“ – revoluci, kterou pád železné opony nastartoval nejprve na západ od nás a která začala rychle měnit samotné paradigma liberální demokracie i způsob, jakým myslíme o světě.

Po roce 1989 se ekonomický růst z velké části stal zcela odvislým od toho, do jaké míry se podaří přilákat globální kapitál. Politická kontrola národních elit nad hospodářstvím se stala do značné míry iluzorní. Evropská unie, proměňující se rychle pod tímto tlakem v globálního hráče, pak postupně přebírala od domácí politické scény další teritoria vlivu a moci.

Stejně znejisťující byl proces, v němž globální kapitál v procesu privatizace postupně zkolonizoval veřejný prostor. Ten byl v tradičních liberálních demokraciích baštou občanské společnosti. Jenže po roce 1989 se stále více stává předmětem zájmu médií, zprivatizovaných často s pomocí globálního kapitálu, takže racionální diskurs ve veřejném prostoru je stále více nahrazován zábavou, jejímiž symptomy jsou infotainment a reality show.

V důsledku těchto nových podmínek ani politické strany neměly šanci se zformovat do podoby reprezentantek veřejných zájmů, ale staly se spíše firmami s ručením omezeným, které obchodují na trhu s vlivem. Korupce a klientelimus jsou doprovodnými jevy.

 

Pojem mafiánský kapitalismus, o kterém často mluvil Václav Havel, označuje globální nadvládu trhu nad demokracií, situaci, kdy se politika ocitá v područí ekonomických sil, u nás o to více, oč méně byla nezkušená veřejnost schopna tomuto náporu čelit.

V textu k 15. výročí Listopadu Havel napsal: Nadnárodní korporace, mediální kartely a mocné byrokracie přetvářejí politické strany stále více v organizace, které se už primárně nestarají o veřejné dobro, ale chrání klientelské sítě a zájmové skupiny. Politika se stává pouhým kolbištěm lobbistů, média banalizují problémy, demokracie často vypadá jako pouhá virtuální hra pro konzumenty, nikoliv vážná záležitost pro seriózní občany.

V zavedených demokraciích tomuto procesu do jisté míry stály v cestě již vytvořené instituce liberální demokracie a občanská společnost, ale i v nich se stále více odehrává to, před čím varují někteří teoretici: privatizace demokracie ekonomickými a mediálními kartely. Občan, zotročený kulturou konzumu, byl nahrazen spotřebitelem, jak nedávno poznamenal i slavný britský historik Eric Hobsbawm.

Politický proces, v němž je většina voličů nikoliv sebevědomými občany, zakotvenými v občanské společnosti, ale konzumenty na trhu zábavy a populistických slibů, je ovšem daleko od původních premis liberální demokracie. Připočteme-li k tomu skutečnost, že klasická občanská společnost mizí i na Západě a přesouvá se do těžce popsatelného kyberprostoru, není divu, že panuje všeobecný zmatek.

Jiří Pehe

Jiří Pehe, autor eseje

FOTO: Michaela Říhová, Právo

V Česku je situace o to komplikovanější, že demokracii lze chápat nejen jako soubor institucí a procedur, ale také jako kulturu. Skutečnost, že s pomocí Evropské unie a dalších organizací bylo institucionální modernizace docíleno v rekordně krátkém čase, má za následek, že se nůžky mezi pomalu se zakořeňující demokratickou kulturou a rychle transformovanými institucemi rozevřely ještě více, než by tomu bylo při pomalejším vývoji.

Vezmeme-li v úvahu, že průměrný Čech se také musel vypořádat s matoucími jevy, které mění samotné paradigma liberální demokracie, a že vlastně celý západní svět, jak se zdá, marně hledá nějakou novou vertikálu, která by vnesla řád do světa idejí rozpliznutého postmodernou, není divu, že teze o demokracii bez demokratů je v dnešní české společnosti mnohem platnější, než když tímto způsobem popsal kdysi Masaryk rodící se první republiku.