Dan Brown visel hlavou dolů. Jeho žena Blythe mladému spisovateli vysvětlila, že Dan má na nohou gravitační boty, které mu umožňují vidět svět z nové perspektivy, a usadila ho do křesla pro hosty.

„Tak vy byste rád věděl jak napsat bestseller?“ ozvalo se od stropu. Mladý spisovatel nesměle přikývl a připravil si poznámkový blok. „Důležitý je příběh,“ začal Brown. Krev se mu hrnula do hlavy a on se cítil velice uvolněně. „Staré příběhy už neplatí a nové jsme se ještě nenaučili. Lidé touží po něčem, co jim ten velký příběh bude aspoň připomínat. Jde o to vybrat si ten správný. Coelho dělá do esoteriky, Rowlingová do pohádek, na mě zbylo spiknutí.“ Mladý spisovatel si dělal poznámky.

„Co je tajné, je přitažlivější, i kdyby se na konci hádanky místo pravdy skrývala nějaká pitomost. Postmoderna umožňuje lidem přehlížet zjevné věci na úkor těch skrytých. Čtenáři rádi věří, že autor vidí dál než oni, a já je v tom rád podpořím. Úplně nejlepší je vyvolat skandál. Opřít se do islámu, do papeže, do holocaustu... a počkat si, až na vás někdo uvalí fatvu.“

„Ještě prý spolehlivě funguje dětská pornografie,“ osmělil se mladý spisovatel.

„Vážně? Blythe, zapiš mi to.“ Pak Brown ukázal na výtisk svého posledního románu, který ležel na stolku. „Ztracený symbol pojednává o svobodných zednářích. Bohužel jejich reakce po přečtení knihy byly spíš kladné, ale nemyslím, že by to ohrozilo prodejnost.“

Mladý spisovatel si prohlédl své poznámky. „Dobře, Mistře, základní koncept máte vymyšlený. Jak postupujete dál?“

„Musí tam být zrada a moment překvapení – ten, kdo se od začátku tváří jako dobrák, se na konci vyjeví jako hlavní záporná postava, například. Taky rychlé střídání vyprávěcích rovin – pokaždé těsně předtím, než hrdinové odhalí dílek tajemství, je třeba udělat střih a přenést vyprávění jinam. Mé příběhy se odehrávají v reálném čase, během jednoho dne, případně jedné noci. Udržuje to spád a nemusím pak řešit vývoj postav v delší perspektivě. Dobré je taky občas použít humor. Všimněte si, že můj hrdina Robert Langdon je vážený profesor, ale nosí dětské hodinky s Mickey Mousem.“

„To máte pravdu, ty hodinky jsou k popukání,“ přikývl mladý spisovatel. „Pojďme teď od techniky psaní k obsahu. Odkud čerpáte informace o tajných spolcích nebo o dějinách umění?“

„Z Wikipedie. A někdy z knížek.“

„A nestalo se vám někdy, že jste nenašel potřebná fakta, která by odpovídala vaší teorii spiknutí?“

„Ale jistě. Pak stačí napsat větu – o tom existují pádné historické důkazy.“

Mladý spisovatel si větu pečlivě zapsal.

„Mistře, a jak to děláte, že jsou vaše knihy srozumitelné lidem po celém světě?“

Brown se začervenal. Buď šlo o následek mladíkovy lichotky, nebo visel hlavou dolů už moc dlouho. „Jsem postmoderní spisovatel a mé knihy obsahují několik vrstev, jako to má kolega Eco – všimněte si například, že ve Ztraceném symbolu je honička v labyrintu knihovny, stejně jako to má Umberto v té své staré knížce o růžích. I já umím pracovat s intertextualitou. Zároveň se však snažím, aby se poselství mých knih doneslo k co nejširšímu publiku. Když pracuji na nové knize, chodím pravidelně předčítat ze svého rukopisu do ústavu pro autistické děti. Když děti něčemu nerozumějí, přepíšu to.“

Mladý spisovatel obdivně vydechl. „A o čem bude vaše příští kniha, Mistře?“

„Chtěl bych tak trochu navázat na Šifru Mistra Leonarda a vytvořit román o spiknutí ještě starším, než je příběh Ježíše Krista a Marie z Magdaly. Vygoogloval jsem si kvůli tomu několik děl evropského vědce Ericha von Dänikena. Ten román má zatím pracovní titul Jidáš byl ufon.“ Brown se otočil ke své ženě. „Blythe, už mě pojď sundat, nebo mi praskne hlava. Děkuji za návštěvu, chlapče, musím si jít vyluštit svůj denní příděl rébusů.“

Mladého spisovatele Brownova nová perspektiva ohromila. Když odcházel z přijímacího pokoje, přemýšlel, kde se dají sehnat gravitační boty.

(autor je mladý spisovatel)

Dan Brown
Ztracený symbol
(The Lost Symbol)
česky Argo únor 2010

obálka Dan Brown: Ztracený symbol

FOTO: Archív nakladatelství Argo