Pod názvem Kolonizace světa putuje internetem video, které burcuje západní civilizaci proti téměř neodvratnému nebezpečí. Zaznívá v něm: Z výzkumu vyplynulo, že k udržení jedné kultury po více jak 25 let, musí být porodnost vyšší než 2,11 dítěte na rodinu. Cokoliv menšího bude znamenat populační úpadek kultury… S úbytkem populace ubývá i původní kultury – následují statistiky porodnosti v evropských zemích, která je fatálně nízká, ale… mladá populace Evropy však neklesá. Proč? Díky imigraci. Islámské imigraci. A opět řeč čísel: v Nizozemsku 50 % všech novorozenců tvoří muslimové. A během 15 let polovina populace Nizozemska bude tvořena muslimy… „Zle, matičko, zle!“ Svět se mění. Je načase se probudit. Před 3 lety se 24 islámských organizací sešlo v Chicagu k zasedání a v zápisu jsou zaznamenány podrobnosti o plánu obrátit Ameriku na víru… Studie ukazují, že v průběhu 5–7 let se islám stane dominantním náboženstvím ve světě. Jako věřící vás vyzýváme: Připojte se k našemu úsilí šířit tuto zprávu o měnícím se světě. Toto je výzva k akci!

Skutečný nepřítel – liberální kultura

Kolik z diváků napadne jednoduchá námitka, že v dobách, kdy byla ještě porodnost v západním světě vysoká, se přesto nezachovala jeho tradiční kultura a byla vytlačena jinou – moderní? Nebo že demograficky nevýznamná menšina původních křesťanů dokázala svou kulturu postupně rozšířit do globálních rozměrů? Rodíme se jako lidé, nebo jako vyznavači určitého náboženství? A co má být onou akcí, k níž jsme vyzýváni v závěru poselství? Odpověď může naznačovat komentář, který majitel internetového účtu na YouTube přidal k originální anglické verzi videa: Islám vytlačí křesťanství, pokud si křesťané nepřipustí demografická fakta, nezačnou se opět množit a nepřipojí se k muslimům v hlásání Slova Božího.

Položme si nad těmi slovy další otázku: Je nějaký podstatný rozdíl mezi tím, kdy je říká křesťanský národovec využívající islamofobie k zisku preferencí, a tím, kdy jsou dílem islamisty, snažícího se s pomocí fatalismu „tvrdých dat“ přesvědčit západní společnost, aby se vzdala prvků neslučitelných s fundamentalistickým islámem a soustředila se na to, co s ním má společného?
Pokud bychom z videa odvodili politický program, šel by charakterizovat třemi rysy.
Zaprvé společnost je vnímána biologizovaně, jako populace, ve svém nejméně kulturním a nejméně relativizovatelném aspektu. Zdrojem moci je genetická reprodukce a základním politickým imperativem starost o dostatečné plození, řekněme chov.

Zadruhé populace je identifikována s jednou kulturou, která je homogenní a má náboženský charakter – reguluje tedy všechny oblasti lidského života, a to podle jednoho závazného kodexu (slovo Boží). Z toho vyplývá, že odpovídající politický režim by musel být nejen autoritářský, ale přímo totalitní.

Zatřetí celá konstrukce pracuje s představou arcinepřítele, který ohrožuje společnost v samotné její existenci – změní její kulturní identitu a svou populační převahou nakonec také identitu biologickou (naše děti už vlastně budou „jejich“). Obraz nepřítele je ale současně klamný, jeho pravá tvář je na první pohled skrytá a sugerována spíš podprahově. Skutečným nepřítelem není islamismus, ten nakonec hraje paradoxní roli spojence; opravdovým nepřítelem je liberální kultura, ničící tradiční svět. Válka, jejíž stín z celé rétoriky doléhá, je primárně válka občanská.

Úspěšná integrace nemůže být založena na velkopansky blahosklonné toleranci. Musí se opírat o solidaritu většinové společnosti.

Na českém internetu se islamofobně profiluje především server euRABIA.cz. Obrázek o tom, jací lidé jej navštěvují, si lze udělat na základě diskusí k jednotlivým článkům. Pod video Kolonizace světa jeden čtenář napsal: Můžeme je jen vyhubit, nebo deprog[r]amovat. Osobně je mi to jedno a jsem ochoten zde obhájit názor, že muslima není škoda (není člověk, sám se vyřadil z širší rodiny člověčenstva), ale s ohledem na humanisty a pseudohumanisty bych připomenul druhou možnost – následuje odkaz na zpověď člověka, který se víry v Alláha zbavil pomocí psychotropních látek. Jiný diskutující mu odpovídá, že je to typický názor této „dekadentní společnosti“, která má po právu vymřít a být nahrazena těmi „zdravými“, žijícími podle Božího zákona… Ta směs islamofobie s obdivem k abrahámovskému fundamentalismu se mi jeví příznačná.

Že jsou to marginální výkřiky deviantů? A co když jde o jakési neoficiální radikální křídlo jednoho z hlavních proudů naší pravice? Na dotyčném webu najdeme v reklamní sekci odkazy na internetové stránky dvou poslanců Evropského parlamentu za ODS – Hynka Fajmona a Ivo Strejčka, ideologicky blízkých Hradu. Proti citovaným názorům by se ohradili. Jejich vlastní rétorika je ale jen o stupeň mírnější: Již není čas být politicky korektní a je třeba si přiznat, že naše civilizace prohrává boj s agresivním islámem. Musíme začít kontrolovat imigrační toky a důrazně vyžadovat, aby se političtí vyhnanci (ne ekonomičtí turisté) z islámského světa přizpůsobili naší kultuře. Je nutné odmítnout názory evropských levicových šílenců, kteří hlásají politiku multikulturalismu. Vznik dalších mešit v celé Evropě je symbolem kulturní války, ve které se nacházíme a ve které prohráváme, aniž bychom si toho nějak všímali. A v tom je to největší nebezpečí! (Ivo Strejček, 13. 8. 2009)

Jak si mám vyložit výraz „kulturní válka“? Nebyla v nedávných evropských dějinách atmosféra války – tj. výjimečného stavu – spojena s potlačením občanských práv totalitními režimy? Jsme od nich tak vzdáleni, že se nemohou opakovat? Kým a jak je definována „naše“ kultura? Patří do ní i „levicoví šílenci“? Asi ne, pokud si pan poslanec podobně jako Ondřej Šlechta (Reflex, 13. 8. 2009) myslí, že politická korektnost „usiluje o eliminaci kulturní a civilizační identity Západu“. (Šlechta tento názor mimochodem vyslovil v souvislosti s rozhořčením nad tím, že někdo považuje následující text Aleše Brichty za fašistický: politici dělaj‘ z každýho vola / na ulici kradou cikáni kola / už by to vyřešit měl / nějakej deratizer.)

Tolerance jako zvůle?

V souvislosti se záměrem brněnských muslimů postavit novou mešitu byly velmi výmluvné reakce lidoveckých politiků. Lídr jihomoravské kandidátky Juránek se blýskl argumentem, že „v Jemenu nebo Saúdské Arábii také nejsou kostely“ (Aktuálně.cz, 27. 7. 2009). A v čem ještě bychom se měli inspirovat u teokratických režimů? zeptal bych se. Místopředseda David Macek to rozvinul: tato záležitost před nás… staví zásadní otázku – jestli tady chceme mít společnost křesťanského typu s těmi tradičními našimi hodnotami, a nebo jestli chceme mít na českém území časem společnost islámského typu. (ČRo1, 27. 7. 2009)

Tento typ polarizace je příznačný tím, že redukcí volby na dvě antagonistické alternativy předem vyloučil možnosti, které se nevejdou do konfliktu oněch dvou stran – ty jsou si pak ne náhodou v mnohém blízké. Macek ostatně nezastírá, že považuje muslimy současně za spojence v prosazování antiliberální politiky. Trochu mi to připomíná roli, kterou po první světové válce hrála v Mussoliniho publicistice polemika s bolševiky: byli za nepřítele, proti kterému nás fašismus ochrání, ale zároveň zde byla patrná fascinace některými prvky Leninovy politiky, spolu s ambicí realizovat autentičtěji to, co je u nich přítomno v deformované podobě.

Možná nejpříznačnější je ale v celé rétorice význam slova tolerance. Tolerance není naivita! varuje Macek. Osobně se domnívám, že Brno již jednou svoji tolerantnost vyjádřilo tím, že nechalo postavit mešitu na Vídeňské ulici, to stačí! prohlásil jeho spolubratr Daniel Rychnovský (Aktuálně.cz, 27. 7. 2009). Tolerance je zde nikoli výrazem respektování občanských práv, ale nástrojem moci, která povolení svobodného vyznávání víry používá jako privilegium, jež milostivě uděluje a zase odebírá: nevládnou zákony a ústava, ale (z)vůle majestátu.

Slabá integrovanost komunit s neliberální kulturou představuje aktuální problém. Citované příklady „křesťanské politiky“ jsou ale spíš součástí tohoto problému. Když na podzim 2005 šokovaly Evropu bouře v převážně muslimských čtvrtích francouzských předměstí, vypadalo to jako potvrzení islamofobních obav. Jenže mladíci zapalující auta nevedli džihád; neměli ani žádné zřetelné politické požadavky.

Navíc nešlo o imigranty ve vlastním slova smyslu, ale o děti narozené ve Francii, jejichž agresivita nebyla než výrazem frustrace ze sociálního vyloučení.

Kde najít referenční bod? Nabídl se islám, či spíš jakási islámskost. Ve své většině nikoli jako náboženství, ale jako identifikační rys… Co druhá a třetí generace přistěhovalců, těch namačkaných na sídlištích, potřebuje, je akceptace a seriózně míněná integrace. Jednoduše řečeno, aby je okolí bralo za své, komentoval události publicista a diplomat Petr Janyška (Dějiny a současnost 3/2006 a 4/2006).

Úspěšná integrace ale nemůže být založena na velkopansky blahosklonné toleranci. Musí se opírat o solidaritu většinové společnosti, která v imigrantech nespatřuje nepřátele. Jak máme přesvědčovat muslimy o klíčové liberální zásadě oddělení státu a náboženství, když se k nim budeme chovat naprosto neliberálně jako k těm, kteří jsou předem podezřelí z neloajality a jejichž svatostánek by narušil kulturní reliéf města? Jak mají získat respekt k ideálu občanské společnosti, když jim dáváme najevo, že nejsou plnohodnotnými občany? Je ovšem možné, že křesťanští politici právě tyto principy prosazovat nechtějí.

I odpor proti samotné imigraci je v rozporu s demokratickými tradicemi. Výše citovaný požadavek europoslance Strejčka, abychom přijímali pouze politické, nikoliv ekonomické exulanty, je pokrytecký. Copak politický útlak není v dotyčných zemích notoricky propojen se strukturami ekonomické moci, jejíž jsme součástí? Jejich ropa nám voní, ale oni nám páchnou?

Naše společnost má za sebou dvacet let demokratického vývoje, což je stejná doba, jaká byla dopřána první republice. Tu neukončil jen expanzionismus nacistického Německa, ale také domácí klerofašistická reakce. Dnešní zahraničně politické postavení ČR je prosto dramatických rizik – tedy až na eurofobickou politiku dědiců „druhé republiky“.

Martin Škabraha

Martin Škabraha, autor eseje

FOTO: Zdenko Pavelka, SALON, Právo

K nim tři závěrečné poznámky: Katolický konzervativec Michal Semín – vedle jehož radikalismu se mohou oficiální politici tvářit jako umírnění a dialogičtí – před časem obvinil KDU-ČSL z pokrytectví: boj proti brněnské mešitě neřeší příčinu, měl se dávno zastavit početní růst muslimů a pokles porodnosti většinové populace (blog.ihned.cz/semin, 28. 7. 2009). Jako by jej vyslyšeli, přišli lidovci v novém volebním programu s nápadem, aby bezdětní dopláceli miliardy na vícedětné rodiny – a ty by na daních mohly mít výrazné slevy. Účel na první pohled chvályhodný. Nedělá ale z intimní osobní volby povinnost vůči státu, za jejíž nesplnění budou občané nemilosrdně pokutováni? Nejde o etatizaci rodiny, jež je v rozporu s duchem evangelia (avšak v souladu s pastýřskou tradicí katolické církve, zde naplněnou až mrazivě doslovným, chovatelským způsobem)?

Druhá poznámka se týká žen: islamofobové projevují v souvislosti s muslimy překvapivě častou starost o ženská práva (ačkoliv se sotva jedná o feministy). Nemá tato jejich nápadná distance zakrýt podstatnou podobnost? Jestliže Michal Semín hovoří o nutnosti naučit se klást oběť doslova každodenní v podobě výchovy dětí, nebudou to především ženy, kdo tuto oběť ponese? Nesplývá tu úcta k ženě s její redukcí na plnění biologické reprodukční funkce? Je opravdu takový rozdíl mezi kamenováním žen k smrti a označováním potratu slovem vražda?

Poslední poznámka je o antisemitismu. Islamofobové jej zpravidla ostře odsuzují, jejich vlastní vnímání muslimů či Arabů však zřetelně nese mnohé jeho znaky. Jazyk zde prozrazuje víc, než tuší ti, kdo jím mluví. Doslovný význam slova antisemitismus je totiž „nenávist k Semitům“. K těm ovšem nepatří jen Židé (resp. hebrejsky hovořící) – zdaleka největší semitskou „rasou“ jsou dnes Arabové.

Sehraje nový antisemitismus podobnou roli jako ten, který „psal“ dějiny 20. století?