„Teďka mám za sebou šílený časy. Kývnul jsem na to, že vyberu do jedné antologie básně 150 českých, moravských či slezských poetů. Za tři měsíce jsem přečetl takových 500 až 600 sbírek. Možná víc. Neskutečný věci. Jak slyším slovo poezie, tak se mi chce utéct a schovat se do skříně, jak jsem to dělal v osmi letech. V noci se mi zdá jenom o tom, jak si stříhám proužky papíru a zakládám je do knih. Z širšího výběru pak dělám užší. Pak to okopíruji. A z toho znovu vybírám. Básně, kterým jsem nedal žádnou šanci, se houfují pod okny a hlasitě mručí. Taková ta vontská píseň. Básně, plné slov, mručí beze slov.“

Tak jsem ho politoval, co už taky jiného. Projevenou lítostí nikdy neurazíte. Chvilku jsme mlčeli. A pak se zase rozmluvil. „Vždycky jsem si myslel, že nejhorší řezničina je psát anotace, jednou jsem jich musel za den napsat na připravovaný knihy patnáct. Napsal jsem. Člověk vydrží víc, než si myslí, ale týden mně z toho cukalo oko. To zjistíš, že čeština je ukrutně výrazově chudobná, jak nevěsta-sirota. Ale takovýhle masakr, proti tomu je psaní anotací baráčnickej bál.“

Zase jsme pár minut mlčeli. To tak chlapi dělají, když si všechno říkají. Stále jsem čekal na nějaké sdělení obecnějšího typu, na závěrečné poslání. „Na druhé straně jsem se zase poučil, o tom nepochybuj. Ti naši básníci, to je samý aviatik. Jeden vedle druhýho. Já se divím, že nechodí žádat o granty ČSA, Letiště Praha nebo přímo výrobce letadel. Buď píšou pořád o ptácích, nebo o motýlech, popřípadě o andělech. Ti mají dvě další podmnožiny, Ikary a netopýry. Fakt že jo, přísahám na závodničku, kterou jsem míval na červených trenýrkách!“

Zajímalo mě, zda objevil někoho, kdo létání nepodlehl. „Človeče, jeden se odlišuje. Jiří Olič. Ten píše o vydrách.“

A pak se o někom jen tak řekne, že je editorem antologie…