Ólafur Gunnarsson
Trolí katedrála
Přeložila Marta Bartošková.
Host

obálka Ólafur Gunnarsson: Trolí katedrála

FOTO: Archív nakladatelství Host

Do sedmi částí a epilogu rozprostřel svůj román spisovatel Ólafur Gunnarsson (1948). Představuje architekta Sigurbjörna, který má jeden malý a jeden megalomanský sen. Tím megalomanským je zastřešit celý Reykjavík a proměnit ho v oázu s vroucím počasím a palmami. Tím malým je konečně od tchána vykoupit pozemek a na stejném místě postavit obchodní středisko. Plnit si začne ten malý. Jenže těsně před otevřením obchoďáku někdo architektova syna v ještě prázdné zbrusu nové budově znásilní. A rozpad Sigurbjörnovy osobnosti, jeho vnitřního i vnějšího světa, může začít.

Werner Cohn
Cikáni
Přeložil Marek Jakoubek.
Slon

obálka Werner Cohn: Cikáni

FOTO: Archív nakladatelství Slon

Útlá kniha amerického sociologa vyšla už v roce 1973 a zůstává dodnes jedním ze základních textů oboru. Cohn odkrývá jako trvalý pilíř cikánské kultury kromě vědomé separace od ne-Cikánů institut ceny za nevěstu, který v důsledku vede k množství pokrevních sňatků a mimo jiné vysvětluje, proč Cikáni tak houževnatě odolávají asimilaci. Dalším důležitým poznatkem je například zjištění, že cikánští lídři jsou obvykle produktem mystifikace, protože Cikáni nemají kladný vztah k autoritám. Chce-li kdokoli něco o Cikánech vykládat, Cohnovu studii by měl znát nazpaměť.

Stanislav Beran
Hliněné dny

Host

obálka Stanislav Beran: Hliněné dny

FOTO: Archív nakladatelství Host

V Hostu už mu vyšla prvotina, sbírka povídek s kouzelným názvem Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (Host, 2007). Po dvou letech ji doplňuje a nastavuje novela Hliněné dny (Host, 2009). Formule samotného nakladatelství, že jde v knize o nesouměritelnost štěstí a nehezké podoby lásky, je více než trefná. Berana zajímá lidské míjení, tok osudů, které jsou postaveny do značné míry na náhodě a odrazech od osudů jiných, ale které mají společné neveselé vyústění. To vše v jen zdánlivě všední atmosféře dvacátého století. A ještě jeden aspekt je na Beranově novele pozoruhodný. Mladý autor je fascinován stářím, jeho relativní krásou i prázdnou beznadějí.

Irena Dousková
Bez Karkulky

Druhé město

obálka Irena Dousková: Bez Karkulky

FOTO: Archív nakladatelství Host

Pro fanoušky i fanynky (jiné pojmenování se zde nehodí) inscenace Hrdého Budžese, která se díky herečce Barboře Hrzánové a sympatickému pojetí příbramského divadla stala bez nadsázky kultovní, bude spisovatelčina sbírka poezie Bez Karkulky překvapením. Zůstala sice obrazotvornost a dětská do pohádky laděná fantazie, ale zmizel vtip a dostavila se úzkost. Z přeplněného světa (Tolik bohů / že ti nic není svaté / Tolik cest / že se nepohneš z místa / Tolik lidí / že žádného nepotkáš), z vnitřní nejistoty, z vnějšího nepřátelství, z toho, že ubývá šťastných konců (Myslivec visí v parádní vestě / tam nad tou starou souvratí / Potkala vlka v hlubokém městě / a už se nikdy nevrátí).