Nedivil bych se, kdyby vídeňská firma Piatnik, klasický výrobce karet, vyráběla pro české potřeby (a to nejen literatury) sady se samými esy (to je vtip, aby mě někdo náhodou nežaloval). DIY-literatura (Do It Yourself) tu sice existuje, ale nefunguje to, knihy „neprotažené“ řetězcem nakladatel – distributor – prodejce (+ občasné reklamní vábení) čte minorita. Internet, který je z podstaty věci nejvíce literární, je znaky (literami atd.) definován, literaturu neposunul, neproměnil, nebo jen minimálně.

Kdyby aspoň na tom internetu působil nějaký heretik, který by mně (a taky všem ostatním) tu a tam jako snajpr odstřelil ego. Abych si připomenul, že za mou křivou hubu nemohou vady zrcadel. Jenže i takový „zrádce“ musí fungovat v rámci tzv. literárního života – jinak to v tak malé zemi ani nejde – a v tom podivuhodném organismu je sanitárním mechanismem ihned „vyvezen“ někam na periferii, což je ten nejhorší osud: heretik pěstovaný k vyvážení pestrosti.

Chybějí mi třeba takovéhle střely: Čert ví, proč většina lidí, kteří se zabývají výrobou poezie, má představu, že tato poezie má být někomu k něčemu dobrá, proč se dostávají až do tak absurdní situace, že píší pro lidi, do kterých jim nic není a kterým by za stržený honorář nekoupili ani malého ruma, ale které chtějí mocímermo oblažovat svými výtvory. Díky tomu stavu se křiví dílem poezie a dílem ti, kteří jsou jí oblažováni s nutkavostí hodnou věcí větších, kterým je vtloukáno do hlavy, že jim poezie, vytvořená člověkem, se kterým by nevydrželi u stolu ani půl hodiny, přinese netušené emoce a vyvařené a destilované štěstí kulturního prožitku (Clarissa a jiné texty, 1990).

Honza (Jana) Krejcarová, naše jediná prokletá i proklínaná básnířka, mi toho o literatuře řekla víc než všechny svazky Strukturalistické knihovny dohromady (nic proti nim).