Zatímco dřív zaručovaly textařův úspěch přežitky jako příběh, poetika nebo humor, dneska je nejdůležitější slogan – zapamatovatelný verš, omletý do kulata v refrénu a zabalený do pseudopoetické mlhy slov, která postrádají jakékoliv logické vazby. Mlha vyrábí pocit a pocit prodává.

Lidí, co netuší, o čem zpívají, jsou plné české hitparády. Králem bezobsažnosti se dlouho zdál být Petr Kolář. V jeho virtuózní skladbě Jednou nebe zavolá nemá smysl vůbec nic. Už v prvních dvou verších Proudy řeky táhnou k nám / tvou nedostižnou tvář nesou dál teče voda zároveň tam a zpátky. Zpěvák se ve sledu ničím nenavazujících výkřiků dostane od svých stravovacích návyků (Kde se nic moc nekoná, nesnídám) až za hranici čirého nesmyslu (Proudy vzaly lásku místo skal, / ale „stůj!“ mě varoval světský chrám).

Jenže téhle mety dosahuje čím dál víc dalších. V hitu Toužím si lolitka-fatal Ewa Farna nejdřív stěžuje, že ji její milý zanedbává (Nikdy nevíš, jak se mám / Netušíš, kde a proč jsem), načež od něj kupodivu žádá víc volnosti (Nech mě žít, víš, že pouhou chvíli mám). Nakonec ho zcela dezorientovaného dorazí tím, že volnost chce, aby si mohla zpátky užít Svůj svět s tebou. To už je trošku moc pocitů najednou, a to nepočítáme nesmyslné nakupeniny lesklých slov jako Kouzlo hříchu tančí stále nám nebo Zázrak můj se třpytí pořád dál.

Stoupající hvězda jménem David Deyl se v písničce Teď hned tak dlouho potácí mezi nejistotou, jestli tráví noci osaměle (Už deset nocí se mi stýská) nebo s někým (Už deset nocí marně zkouším být sám), až se přizná, že je zoofil (Za chvíli svítá lásko buldočí / Pořád v tom lítám, stíny útočí).

Nejhorší je, že tyhle nesmysly už nikomu ani nepřijdou divné. Kdysi byla slova v písni od toho, aby vzájemně dávala dohromady sdělení. Dneska jsou k tomu, aby vedle sebe jako z barevného bublifuku prskala v nesmyslných obrazcích. Bývalý zpěvák skupiny Ready Kirken s upřímným jménem Michal Hrůza otvírá svou sólovou baladu Napořád verši Probouzíš oheň v mé nekonečné poušti / Natáhni spoušť, co do nebe nás spouští / Kdo odpověď hledá, naše duše zvedá. Rozumí tomu proboha někdo? Tak proč to vysíláte v rádiích?