Sedláčkovu knihu můžeme zařadit do produkce, kterou již zhruba třicet let nabízejí soucitní intelektuálové. Je to móda, která zasahuje světovou politiku, mediální scénu, a jak lze zjistit četbou deklarací Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, daří se jí skvěle i v bankovní sféře.

Analýza mediální scény a rozbor světa politiky ukazují nápadný vzrůst významu sociální figury trpícího člověka. Francouzského sociologa Guillauma Ernera to inspirovalo v roce 2006 k sepsání knihy Společnost obětí (La société des victimes).

Erner si všímá toho, jak často je nám jak ve zprávách z domova a ze světa, tak i v televizních seriálech prezentováno utrpení jednotlivců, kteří strádají a ucházejí se o náš soucit. Jedná se obvykle o strádání v důsledku osobních či rodinných, velice často výrazně intimních potíží. Večer co večer defilují před zraky diváků hrdinové naší doby vyznávající se ze svých intimních trablů, sexuálních problémů, z nejrůznějších úchylek, jež je trápí, z partnerských a rodinných nesnází.

Způsob předvádění obětí svědčí o tom, že médiím jde mnohem více o provozování spektáklu utrpení než o vysvětlení, proč k němu vlastně dochází. V tomto naaranžování může nekonečné defilé obětí sice hrát na strunu voyerismu v nás – a tím zvyšovat sledovanost příslušných pořadů, vlastní příčiny trápení však neodkrývá a samotné oběti většinou ponechává jejich osudu.

Jan Keller

Jan Keller, autor eseje

FOTO: archiv, Právo

Televize nás už dávno neinformuje o světě, nýbrž o malérech ve světě. O mnoha vzdálených zemích se mluví jen v případě, že byly postiženy nějakou katastrofou. Média přitom postupují vysoce selektivně. Předkládají nám přednostně to utrpení, které je dobře zobrazitelné, je divácky atraktivní a je snadno dostupné televizním štábům. Počátkem 90. let bylo například mnohem jednodušší natáčet hladomor v Somálsku než v Súdánu. Proto jsme se o tom druhém prakticky nedozvěděli, i když obětí bylo v obou případech stejně. V létě roku 1997 jsme se pak nedozvěděli ani o další humanitární katastrofě v Súdánu, protože obrazovky byly po několik týdnů obsazeny soustrastí se skonem Lady Diany.

Předvádění nevinných obětí, které se v ostré vzájemné konkurenci dožadují našeho soucitu, ale samo o sobě není nikterak nevinné. Nekonečné defilé navzájem nesouměřitelných obětí spolu se specifičností jejich utrpení znemožňuje věcnou analýzu poměrů a zastírá systémový charakter jejich produkování.

Systémový pohled tak přenechává místo soucitu, který je natolik hluboký, až paralyzuje. Namísto politického řešení nastupuje charita.

Mezi prvními se tento posun dotkl pohledu na mimoevropské země. Ze „zemí třetího světa“, které byly schopny koordinovaně sledovat své společné zájmy, se staly „chudé země“, jejichž hlavním lidským právem má být ochota pokorně natahovat ruku směrem k věčně slibujícím zemím vyspělým.

Dalším efektem tohoto způsobu předvádění obětí a jejich utrpení je, že se v situaci prudce narůstající sociální polarizace lidem sugeruje jednota celé společnosti. Tím lze například vysvětlit, proč jsou v médiích tak silně nadreprezentovány případy pedofilie: třebaže jejich počet nijak nenarůstá, je jim věnována stále vyšší pozornost. Zneužité dítě dokáže vyvolat univerzální soucit jakožto symbol naprosté nevinnosti stojící v ostrém kontrastu s totální bezohledností viníka. I když aféry tohoto typu vedly k celé řadě justičních omylů, k prudkému vzestupu falešných obvinění ze strany dětí a k úpadku mnoha institucí, které se o děti starají, je tento motiv stále znovu a znovu rozehráván. Umožňuje totiž zapomenout na všechno, co nás rozděluje, a spojit celou veřejnost ve spontánním aktu „lynčujícího soucitu“.

Televize nás už dávno neinformuje o světě, nýbrž o malérech ve světě.

Společnost soucitu vyžaduje zjednodušující vysvětlení. A zde nastupují soucitní intelektuálové se svou polaritou dobra a zla.

Je jen zdánlivým paradoxem, že u kořenů společnosti soucitu stojí marxisté, kteří své marxistické stadium překonali pouze napůl. Odmítli Marxovu systémovou analýzu poměrů, jež dosud nebyla překonána, přejali však manichejské vidění světa, které marxismus zdědil z osvícenství a to zase z křesťanství. Kromě jiných prvků křesťanství je v marxismu obsažen i motiv hluboké víry v aktéra, jenž skrze oběť zlepší svět.

Soucitní intelektuálové, kteří někdy v sedmdesátých letech hodili přes palubu marxismus, si podrželi zápal pro věc obětí. U jejich následovníků má univerzální Zlo tutéž podobu v případě německých nacistů, sovětských bolševiků, rudých Khmerů, zelených islamistů, černých Hutuů, xenofobních Srbů či Rusů bojujících proti Čečencům. Namísto věcné analýzy máme před sebou výkřiky o univerzálním utrpení, jež lze překonat jedině univerzální láskou.

Výčet toho, jak lze manipulovat s oběťmi, účelově je vytahovat z klobouku soucitu a zase je v něm nechat mizet, by byl velmi dlouhý. Odvolání na nevinné pomáhá skrývat i vyložené podvody, jako byl třeba ten s inscenací první války v Perském zálivu. Američtí zákonodárci tehdy souhlasili s válkou proti režimu svého dosavadního chráněnce v Iráku teprve poté, co vyslechli lživé svědectví o řádění iráckých vojáků v porodnici v Kuvajtu. Scénku se svědectvím o dětech vytrhávaných z inkubátorů sehrála dcera kuvajtského diplomata trvale žijící v New Yorku.

Tímto způsobem lze podle potřeby vytvářet moralizující kampaně na politickou objednávku a zároveň ignorovat flagrantní porušování lidských práv v zemích našich dočasných spojenců. Památný je výrok Václava Havla po návštěvě Saúdské Arábie. Na otázku po jeho vztahu k mučení odpůrců režimu odpověděl v tom smyslu, že každá země má své specifické kulturní tradice, které jemu nepřísluší kritizovat.

Vzniká nový žánr – dramatická filosofie. Funguje tak, že vyvoláváním a stupňováním emocí znehybňuje a vyřazuje rozum. Proč ještě něco vysvětlovat? – táže se ironicky Guillaume Erner. Stačí, že víme, že fašismus, islamismus, Putin, Hitler a al-Kajdá jsou projevy téhož Zla a náš boj je stále tímtéž bojem za Dobro.

Příklon k nejprimitivnějšímu ze všech možných výkladů vysvětluje zdánlivý paradox: soucitný intelektuál je militantním stoupencem lásky. K tomu, aby dosáhl svých holubičích cílů, potřebuje válku. Jestliže celé dějiny lze redukovat na boj dobra se zlem, pak soucitný intelektuál stojí společně s nevinnými oběťmi na straně dobra, zatímco ty v protějším táboře je nutno – pokud možno humánně – zlikvidovat. Chápání světa v kontrastu dobra a zla vede k tomu, že ve světové politice se dnes nemůže přihodit nic důležitého, aniž by se přitom nevzývalo individuální utrpení. Nic nepohne veřejným míněním více než poukaz na nevinné oběti. Většina lidí by odmítla vést válku zdůvodněnou obyčejnými materiálními zájmy. Válečný útok je zapotřebí prezentovat jako způsob jak ulevit obětem. Dobře to funguje v těch případech, kdy oběti „kolaterálních škod“, o nichž se mluví s lítostí, ale vždy jen tak jaksi „kolaterálně“, jsou svým počtem i utrpením srovnatelné s oběťmi, kvůli nimž tažení začalo. Už Max Weber ostatně varoval před politiky, kteří se tváří, že armády, v jejichž čele stojí, jsou Armádami spásy.

Aniž by to vždy soucitní intelektuálové dělali schválně, jejich boj za dobro slouží jako velice účinný nástroj v procesu postupující privatizace společnosti. Je přerušeno jakékoliv pouto kolektivní naděje a dělá se vše pro to, aby nářky obětí nebylo možno žádným způsobem sladit do obecnějšího proudu.

Společnost soucitu je přímo programově zaměřena proti sociálním právům a je příznačné, že jedním z jejích prominentních teoretiků se ve Spojených státech stal Marvin Olasky, bývalý komunista, jenž konvertoval ke křesťanství. Na podporu amerických konzervativců vypracoval v roce 1992 manifest nazvaný Tragédie amerického soucitu. Tvrdí v něm, že soukromě provozovaná charita je mnohem účinnější a morálnější než zajištění poskytované sociálním státem.

Jakmile namísto placení daní a pojistného do veřejných systémů pojištění nastupuje šlechetný donátor konající ve věci dobra, získávají občané místo svých sociálních práv pouze možnost nenárokově žebrat o soucit.

Společnost soucitu je přímo programově zaměřena proti sociálním právům.

Ve společnosti, která nalézá oběti doslova na každém kroku a která dokáže vyvolávat a usměrňovat projevy soucitu s nimi, právě v této společnosti jsou nezaměstnaní a lidé žijící v chudobě považováni za ty jediné, kdo si za svoji nedobrou situaci mohou docela sami.

Představují ostrůvky viny v moři nevinných obětí. Jejich vzájemná solidarita má být nahrazena charitou vykonávanou ve jménu boje dobra se zlem právě těmi, kdo z celého systému báječně profitují.

Jak upozorňuje francouzský ekonom Vincent de Gaulejac, dochází k naprosto převrácenému pojetí viny. Jako nevinné násilí se označuje to, čeho se dopouštějí všichni, kdo poškozují zaměstnance ve jménu vyšší produktivity, racionality, úspor či konkurenceschopnosti. Toto nevinné násilí vykonávají osoby vybavené úctyhodností a vysokoškolskými diplomy. Právo mají na své straně a stát je podporuje.

Jestliže ovšem ti, kdo násilí způsobují, jsou nevinní a úctyhodní, pak lidé, kteří jím trpí, se stávají viníky. Jsou vinni tím, že protestují, že se brání, že oponují. Proto jsou označováni za násilníky angažující se na straně zla.

Společnost soucitu provozuje ve velkém boj dobra se zlem. Dělá to tak, že vybírá právě jen určité problémy, představuje je barvitě v jejich individuální specifičnosti, vyvolává přechodné, navzájem se neutralizující vlny soucitu a dojetí, a tím vším odvrací pozornost od problémů produkovaných systémově. Soucitní intelektuálové se přitom osvědčují jako skvělí profesionálové.