Tak schválně, jak často se necháte zpomalit vinnou lyrikou a vzpomenete si třeba… Třeba na ranní opar nad vinohradem a vesmírnou samotu pijáka, který se probudil dřív než ostatní a opuštěný hledí na rozházené svršky ztěžklé rosou? Na kolečka oschlé klobásky, ty němé svědky v dějinách ztraceného veselí?

Pokud jste na tom podobně jako já, australské víno „s klokanem“ vás do hlubiny úvah nad obsahem lahve nestáhne. Možná ale máte výkyvy a taky si občas dáte něco pitelného. A pak se začnou kola představivosti doopravdy točit.

V porotě soutěže, která vybírá nejlepšího vinaře České republiky, letos zasedaly hned tři superhvězdy sommeliérského nebe. Ta největší, John Umberto Salvi, obtěžkaný titulem Master of Wine (borec přes vína, volně přeloženo), si s sebou dokonce nosil přenosnou židličku. Pod tlakem jejich erudice omezuji svoji zkušenost pouze na kategorie bílé-červené-rosé, a kdyby se někdo ptal, nikdy jsem ze žertu netvrdila, že ten ryzlink „ve vůni připomíná rozkvetlou lípu, do které se mísí jemný medový nádech na pozadí naftových výparů“. Začátek tiskové konference, na níž budou pánové komentovat výsledky klání, se mírně opožďuje. Čekáme totiž na vítěze.

„Kde je ten člověk?“ „Já myslím, že neví, že tady má být.“ „Vždyť to přece vyhrál.“ „Ne každý je zvyklý v místnosti hledat řečnický pultík.“

To je jistě pravda. Pan Josef Valihrach z Krumvíře, nejlepší vinař letošního roku, do místnosti vstupuje s lehkým zpožděním a omluvným úsměvem. Je na něm vidět, že by mnohem raději ve vedlejším sále s kamarády koštoval jejich produkci. Kouzelný Angličan Salvi se výslovností roztomile vypořádá jak s Valihrachem, tak Krumvíří, a s kolegy přidá několik obdivných vět na adresu českého vinařství. Jak by se dalo jejich letošní poselství shrnout? Jednoznačně u nich vítězí bílá vína, s jejichž kvalitou se můžeme bez ostychu pustit na zahraniční trhy. Jsou prý skvostná. S červenými víny zacházejí s pověstnou anglickou jemnocitností – to důležité nechávají nevyřčené. Je údajně s podivem, jak dobrá červená máme, přestože klimatické podmínky jsou u nás pro jejich pěstění spíše nevhodné… Ach ta zeměpisná šířka!

A rosé? Já to řeknu středo evropsky na rovinu. Rosé je prý passé. Mně je to jedno, stejně mi některá chutnají, ježto jsem plebejec. Ale nesouhlasí s nimi ani český supersommeliér Ivo Dvořák. Jako civilizovaní lidé nám přiznávají právo na vlastní názor. Což je od nich hezké.

Pan Valihrach, hvězda večera, sedí a nedutá. Mikrofon ho míjí, dotazy padají přítomným celebritám. Přitom to je on, kdo vlastníma rukama porodil kolekci vítězných lahví – za asistence celé rodiny, a já vsázím pětikorunu na to, že zaměstnány byly i obě babičky. Při příkrém hodnocení rosé, na které osobně sázel, vidím, jak mu poklesají ramena. Když konečně dostane slovo, poděkuje za poctu, které se mu dostalo, a podotkne něco ve smyslu: „No snažíme sa, no… Aby to bylo rok od roka lepší.“ To ještě neví, že bude muset druhý den do televize.

Po setkání s panem Valihrachem se kola představivosti mohou dát znova do pohybu. Kde se stala chyba? Proč je jeden ryzlink poživatelný a jiný ne? A je skutečně ten pan Valihrach tak skromný, jak vypadá? A co na to John Umberto Salvi?

S nadějí hledím na lahev od loňského Vinaře roku. Myslím, že se na mě trochu usmívá. Pane jo, jak se ta réva zase noří do mlhy.