„K metru tě sice nasměrovat můžu, ale bude ti to houby platný, leda že se ti chce tři hodiny čekat na první ranní vlak. Jestli chceš nepřetržitý provoz, mělas přijít o víkendu, kde si myslíš, že seš,“ potyká mi z nitra jediného otevřeného imbissu neznámý ženský hlas; neznámé ruce v okýnku zatím nezaujatě půlí žemle.

Ve dvě ráno není za Kaiserdammem hluboko v západní části Berlína ani noha. Noc je sice vlahá a v babím létě berlínsky ohromná, to je ovšem vzdálenost na druhý konec města do Neukölnu, kam bych se ráda dojela vyspat, taky. S nepovedenou žoviálností dorážím na okénko: „Mohla byste mi prosímváspěkně ještě poradit, kolik by stál taxík na Hermannstrasse?“ Volím o tři stupně vlezlejší tón, než by situaci náleželo. Mám své důvody. Vycepována zkušenostmi s českými institucemi od ordinací po restaurace vím, že teď musím podřízeně ukázat břicho. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby ruka odložila žemli a odněkud vylovila ceduli Informace nepodáváme, kterou je na obranu proti lidem vybavena každá druhá pražská trafika.

Místo toho vykoukne z okénka prodavaččin obličej: „Vždyť taky nemusíš taxíkem. Za pět minut ti naproti na rohu zastaví autobus. Napíšu ti i přestupy.“

Musel to být ukrutný omyl, který Němcům vysloužil jejich studenou a odtažitou reputaci. Spořádaní, opatrní, pinktlich až hnidopiši, kteří na červenou stojí, i když nic nejede, to ano; jenomže to nejsou projevy odstupu, ale civilizace. Za třicet let v Praze jsem nezažila tolik vřelosti a bezprostředního zájmu o druhého jako za pár týdnů v Berlíně.

I tamní odrzlost slouží jako svérázný začátek konverzace: člověk si připadá, když se ptá na cestu nebo objednává kávu, jako člověk. Říkat těmhle hovorným lidem Němci je už vůbec legrační.

Čím to, kroutím hlavou už v autobusu, že se tu neznámí lidé spolu dávají do řeči a proč si na to v Praze netroufneme. Jak to že pražské metro rozváží strnulé a němé golemy, zatímco v berlínském slyšíte lidskou přítomnost. Když vystupuju, řidička se zeptá, jestli na mě někdo čeká, abych došla v pořádku.

Berlínská zeď roku 2009

Berlínská zeď roku 2009

FOTO: ČTK

Smýkne to mnou po každém návratu z Berlína: sešup z tamní úrovně mezilidských vztahů a jak rychle se s ním svezu. Ještě za berlínského rána poslouchám barvitý popis tureckého rodinného kempování, zatímco mi dcera rodu u stánku vaří kafe, a v pražský večer mi přijde žinantní zeptat se ve výtahu souseda, jestli už byl na dovolené.

Berlíňané se nebojí otevřít pusu, poněvadž dobře vědí, že přes ni nedostanou. A nedostanou přes ni právě proto, že jsou zvyklí mluvit – spolu, veřejně a nahlas. Zato v Praze v roce 2009 mlčíme jak zařezaní.

Zájem o náhodné druhé je stále nebezpečný, rozhodně podezřelý, nenosí se; zájem o věci veřejné tím míň. Normou je apatie, vzájemně se šikanujeme mlčením, jsme jasnovidci, dopředu víme, že slova se jak hrách rozprsknou o stěnu. Pražany ze zbabělého mlčení nevytrhl ani skandální tunel Blanka stavěný bez stavebního povolení i bez posudku vlivu na životní prostředí, ani masakr Karlova mostu, který musel připustit i jeho strůjce magistrát.

Terapie berlínskou držkovou by přišla vhod; jinak beze slov, názoru a páteře skončíme rozemletí do karbanátků.