Článek
„K metru tě sice nasměrovat můžu, ale bude ti to houby platný, leda že se ti chce tři hodiny čekat na první ranní vlak. Jestli chceš nepřetržitý provoz, mělas přijít o víkendu, kde si myslíš, že seš,“ potyká mi z nitra jediného otevřeného imbissu neznámý ženský hlas; neznámé ruce v okýnku zatím nezaujatě půlí žemle.
Ve dvě ráno není za Kaiserdammem hluboko v západní části Berlína ani noha. Noc je sice vlahá a v babím létě berlínsky ohromná, to je ovšem vzdálenost na druhý konec města do Neukölnu, kam bych se ráda dojela vyspat, taky. S nepovedenou žoviálností dorážím na okénko: „Mohla byste mi prosímváspěkně ještě poradit, kolik by stál taxík na Hermannstrasse?“ Volím o tři stupně vlezlejší tón, než by situaci náleželo. Mám své důvody. Vycepována zkušenostmi s českými institucemi od ordinací po restaurace vím, že teď musím podřízeně ukázat břicho. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby ruka odložila žemli a odněkud vylovila ceduli Informace nepodáváme, kterou je na obranu proti lidem vybavena každá druhá pražská trafika.
Místo toho vykoukne z okénka prodavaččin obličej: „Vždyť taky nemusíš taxíkem. Za pět minut ti naproti na rohu zastaví autobus. Napíšu ti i přestupy.“
Musel to být ukrutný omyl, který Němcům vysloužil jejich studenou a odtažitou reputaci. Spořádaní, opatrní, pinktlich až hnidopiši, kteří na červenou stojí, i když nic nejede, to ano; jenomže to nejsou projevy odstupu, ale civilizace. Za třicet let v Praze jsem nezažila tolik vřelosti a bezprostředního zájmu o druhého jako za pár týdnů v Berlíně.
I tamní odrzlost slouží jako svérázný začátek konverzace: člověk si připadá, když se ptá na cestu nebo objednává kávu, jako člověk. Říkat těmhle hovorným lidem Němci je už vůbec legrační.
Čím to, kroutím hlavou už v autobusu, že se tu neznámí lidé spolu dávají do řeči a proč si na to v Praze netroufneme. Jak to že pražské metro rozváží strnulé a němé golemy, zatímco v berlínském slyšíte lidskou přítomnost. Když vystupuju, řidička se zeptá, jestli na mě někdo čeká, abych došla v pořádku.
Berlínská zeď roku 2009
Smýkne to mnou po každém návratu z Berlína: sešup z tamní úrovně mezilidských vztahů a jak rychle se s ním svezu. Ještě za berlínského rána poslouchám barvitý popis tureckého rodinného kempování, zatímco mi dcera rodu u stánku vaří kafe, a v pražský večer mi přijde žinantní zeptat se ve výtahu souseda, jestli už byl na dovolené.
Berlíňané se nebojí otevřít pusu, poněvadž dobře vědí, že přes ni nedostanou. A nedostanou přes ni právě proto, že jsou zvyklí mluvit – spolu, veřejně a nahlas. Zato v Praze v roce 2009 mlčíme jak zařezaní.
Zájem o náhodné druhé je stále nebezpečný, rozhodně podezřelý, nenosí se; zájem o věci veřejné tím míň. Normou je apatie, vzájemně se šikanujeme mlčením, jsme jasnovidci, dopředu víme, že slova se jak hrách rozprsknou o stěnu. Pražany ze zbabělého mlčení nevytrhl ani skandální tunel Blanka stavěný bez stavebního povolení i bez posudku vlivu na životní prostředí, ani masakr Karlova mostu, který musel připustit i jeho strůjce magistrát.
Terapie berlínskou držkovou by přišla vhod; jinak beze slov, názoru a páteře skončíme rozemletí do karbanátků.
