Pokud vím, velmi rád cestujete…

Ohromně rád objevuji nová místa. Ani v České republice nejsem poprvé, byl jsem tady už se Sugarcubes na pár týdnů v létě 1990, několik měsíců po sametové revoluci. Bylo to zvláštní období, všemu vládla optimistická atmosféra, všude bylo cítit vzrušení. Prahu jsem si zamiloval, její krása je neuvěřitelná. Dodnes se mi ale vybavuje docela absurdní obrázek z řady restaurací, v nichž nikdo nesedí, ale všude jsou rezervace… Když se to u vás lámalo, žil jsem v Maastrichtu a denně sledoval BBC World nebo CNN. Pořád se něco dělo, nikdo nedokázal předvídat, co se z toho vyvrbí, ale všichni byli šťastní. A taky si pamatuji záběr, jak jde Václav Havel ulicí s takovou malou jakoby učitelskou brašnou. Před svou pražskou cestou jsem zrovna četl Obsluhoval jsem anglického krále, jednu ze svých nejoblíbenějších knih. Je úžasná stejně jako sám Hrabal, podle mě jeden z největších spisovatelů vůbec. Bral jsem to celé hlavně jako cestu do míst, kde Hrabal žil a psal. Chodil jsem se na něj k Tygrovi dívat…

…a nikdy jste ho nepozdravil?

Ne, nechtěl jsem mistra rušit. Udržoval jsem si od něj uctivý odstup, pil stejné pivo a nasával stejnou atmosféru. Být s ním v jednom prostoru pro mě bylo něco posvátného. Prahu jsem chtěl poznat ještě z dalšího důvodu. Kromě Hrabala jsem miloval Meyrinkova Golema. Když jsem sem tehdy přijel, řešil jsem složité osobní problémy. Šel jsem se podívat na židovský hřbitov a všiml si, že lidé píšou malá přáníčka a pokládají je na hrob rabiho Löwa. Stoupl jsem si tedy k jeho náhrobnímu kameni a napsal prosbičku, aby se postaral i o mé potíže. Na oplátku jsem mu slíbil, že napíšu knihu inspirovanou Golemem a pražskou židovskou kulturou.

Jak to dopadlo?

Problém se samozřejmě vyřešil, jak jinak. Je to přece rabi Löw, má dobré kontakty, nic pro něj není nemožné. A já díky tomu začal psát pražsko-židovskou trilogii – v roce 1994 jsem publikoval první část, druhá část vyšla v roce 2001 a teď pracuji na třetí části.

Velký vliv na vaši básnickou tvorbu měl Vítězslav Nezval a punková hudba.

Když jsem vyrůstal a objevoval modernisty a avantgardní poezii, našel jsem Vítězslava Nezvala. V jeho básních je cosi silně lidského. Surrealismus vycházející ze života obyčejných lidí, ne jen intelektuálů. Stejné to bylo s Hrabalem – i on vycházel z příběhů obyčejných lidí.

A punk?

Jako teenager jsem žral Davida Bowieho, měl exotické texty, pracoval s avantgardními metodami ve stylu Williama Burroughse. Kvůli Bowiemu jsem začal psát poezii. Na Islandu v polovině sedmdesátých let existovalo silné undergroundové hnutí samovydavatelů. I já jsem byl jeho součástí. Ještě než mi bylo šestnáct, vydal jsem si první sbírku básní. Takhle vznikala mladá islandská literatura stejně jako malé nahrávací společnosti. Na konci toho desetiletí jsme založili malou surrealistickou skupinu Medusa. Byli jsme parta kamarádů, psali jsme poezii, angažovali se ve výtvarném umění nebo měli kapely. Jedním z nás byl i Thor Eldon, později kytarista Sugarcubes. Jednou mi přivedl ukázat svou novou holku – byla to Björk.

S Björk, další výraznou postavou islandské kultury, jste mimo jiné spolupracoval na písňových textech k Trierovu filmu Tanec v temnotách.

Obdivuji její neuvěřitelnou kreativitu a způsob, jakým se jako umělkyně vyvíjí. Na druhé straně je to velmi složitá osobnost. Už před Tancem v temnotách jsme spolu dělali nějaké projekty, mix hudby a poezie. V roce 1995 jsem žil v Londýně, když mi zavolala, jestli bych jí nepomohl s nějakými texty – i když sama je vynikající textařka. Zavřeli jsme se u ní doma, ona napsala hudbu a já začal pracovat s prvními nápady, snažil jsem se dostat do těch melodií. No a jednoho dne byla na světě první věta, která seděla na správné místo v melodii. Vznikla Isobel. Dělali jsme společně i olympijskou píseň, což byla obrovská výzva. Napsat text k písni, která má tak globální rozměr…

Island vinou finanční krize postihl skoro bankrot. Jak se to odrazilo na tamní kultuře?

Je na ni ještě míň financí než dřív. Ne že bychom na tom někdy bývali moc dobře! Ale Islanďané jsou optimističtí lidé, i když třeba bezdůvodně. Krize? Prostě jsme se rozhodli, že tou zdí, kterou před nás postavili, projdeme. Doufám, že se věci vyvinou k lepšímu, ale do té doby budeme muset pracovat tvrdě a nepřestat tvořit. Nicméně letos na podzim a v zimě bude mít premiéru minimálně sedm nových islandských celovečerních filmů, v minulých letech to byly tak tři. Takže sice nejsou peníze, ale stále se točí. Když já začínal s kapelou, nikdy jsme žádné peníze neměli. Všechno jsme si museli dělat sami: tisknout plakáty, dělat promo. Pracovali jsme jen nárazově a všechny peníze strkali do kumštu. Nikdo neznal slovo sponzor, v našem jazyce neexistovalo.

Vážně?

Vážně! Do slovníků se dostalo až začátkem devadesátých let, v době, kdy začal být svět šílenej. Má generace je na nedostatek financí zvyklá, ale dnešní mladí umělci už znají jiné věci – jít do banky a půjčit si na film nebo sehnat sponzora na koncertní turné po světě. Každá kapela chtěla hned jet na šňůru. Měli to až moc snadné. Teď je všechno mnohem složitější a myslím si, že je to pro ně velmi zdravé. Disciplína mladým jen prospěje.

Spisovatel Sjón

FOTO: archív FFF

Na Islandu je silná tradice lidového vyprávění, mýtů a legend. I vy jste na nich vyrostl?

Jasně, pro mě to byl pohádkový svět. Jako dítě jsem bydlel u babičky, která měla skvělou knihovnu s obrovskou edicí islandských bájí – šest tlustých akademických vydání z 19. století jsem četl pořád dokola. Takhle jsem objevil svět knih. Duchařské příběhy, příběhy o hloupých kněžích, o ztracených lidech, o příšerách nebo o bláznech mě absolutně pohltily. Denně jsem bojoval s monstry, pronásledoval příšery v horách… Jeden příběh mám fakt rád. Je o starém manželském páru, který měl doma havrana. Byli chudí, přesto skoro všechno jídlo, co měli, dávali havranovi. Lidé se jim divili a stále se jich ptali, proč ho pořád krmí jako malé dítě, proč jsou na něj tak hodní? A oni jim jednoduše odpovídali: Slyšeli jsme, že se havran může dožít až dvě stě let. Chceme se přesvědčit, jestli to je pravda… No není to roztomilé?!

A hloupí kněží?

Máme velkou tradici skutečně hluboce zakořeněné nedůvěry ke kněžskému stavu. Ty kořeny jsou z doby reformace. Před ní jsme byli katolická země, samozřejmě, ale na přelomu patnáctého a šestnáctého století přišli protestanti. Tehdy řada katolických kněží nechtěla změnit svou víru a najednou neměl kdo v kostelech kázat. Proto začali protestanti rychle zaučovat obyčejné lidi a nutno podotknout, že to nebyli zrovna nejbystřejší jedinci. V první fázi reformace bylo jejich vzdělání ubohé a z této doby ty příběhy pocházejí.

Jaké je typické islandské monstrum?

Je jich hodně, ale dost zajímavý je Nikur, tvor žijící v jezerech. Když z jezera vyleze, stane se z něj překrásný kůň. Nikdo ale neví, jak vypadá ve vodě. Láká ženy, aby si na něj sedly, a jakmile to udělají, prchá s nimi zpět do jezera.

Jak člověk pozná, že je to ve skutečnosti Nikur?

Jedině podle kopyt, jsou obráceně. Pak máme jednu příšeru, která žije u pobřeží. Je stejně velká jako člověk a má dlouhý šupinatý ocas…

…a taky jde jenom po ženách?

Ne, tahle jde po všech, nevybírá si. A bere všechny – ženy, děti, starce… Asi nejpozoruhodnější naše bájné stvoření je ale přece jenom Skuggabaldur, což je potomek kocoura a lišky. Je podobnější kočce, ale mnohem větší. Žije v lesích. Je velmi silný a agresivní, rád navštěvuje lidská obydlí… Líbí se mi na něm, že je to takový symbol boje za zachování rovnováhy mezi civilizací a divočinou.

Věříte ve skřítky?

Skřítci mají u nás zvláštní postavení. Slyšel jsem plno příběhů, které vypadaly velmi seriózně. Jedna stavařská firma se třeba dostala do velkých trablů, když se inženýři rozhodli stavět silnice v oblasti osídlené skřítky. Ale abych vám řekl pravdu, nevím přesně, jak vypadají. Představuji si je jako přírodní síly, prastaré posvátné elementy příležitostně demonstrující svou sílu a sílu přírody.

To musíte mít rád i bajky a řeckou mytologii.

Velmi rád. Jako spisovatel sleduji všechny možné vypravěčské postupy a techniky. Bajky, mýty a legendy, ty všechny vycházejí sice ze skutečnosti, ale realitě dodávají punc nadpozemské síly a fantazie. Nesnáším realismus, který tohle všechno zavrhuje. Je to vlastně zločin – myslím si, že jenom zlí lidé píší realistické věci. Poslal bych je všechny na jeden ostrov, kde by spolu žili a vyprávěli si příšerně nudné příběhy, jak někdo umyl nádobí a druhý u toho hrál na flétnu.