Článek
Kdykoliv se u nás začne něco tvářit hóch, někdo to zpacká. Nejtrapnější jsou při tom snobské kulturní podniky se vstupenkami za sta a za tisíce. Nemám nic proti drahé komerční kultuře. Ať si její provozovatelé šťastně užívají našich peněz. Pokud za ně dokážou zajistit odpovídající zážitek.
To ale nedokážou. Odstrašující příklad naší neschopnosti jsou předražené turistické výstavy. Letos třeba do Prahy přijel hliněný spektákl nazvaný Terakotová armáda. Ubytoval se v Lucerně. Všem, co ještě nebyli v Číně, nabízí 180 velkých a 1000 malých panáčků (i s koňmi) jako ochutnávku slavné Terakotové armády, odhrabané v hrobě jednoho z těch císařů, co se jmenovali všichni stejně.
Tenhle nóbl cirkus, na který každý důchodce nemá, doprovázejí texty na tabulích. Přečtete si v nich věty jako: Pochopil situaci Zi Chua na první pohled, případně Jeho rok narození 259 př. Kr. spadal do poslední fáze „Válčících států“ (…), které upadly do boje o nadvládu. I vy pochopíte situaci překladu na první pohled a upadnete do boje o sebevládu. Radši přestanete vnímat překlepy, přeházené uvozovky a fakt, že text (i anglický) je mechanicky zarovnaný do bloku, takže v něm vznikají mezery delší než slova. Když už myslíte, že nic horšího přijít nemůže, ozve se ve filmovém komentáři k sochám nadšený popis: Koně s držkou otevřenou k zařehtání vypadají, že chtějí jít do klusu… V tu chvíli přecházíte s držkou otevřenou k zařehtání do klusu vy a potácíte se co možná nejrychleji ven, abyste to dál nemuseli poslouchat.
Terakotová armáda není sama. Vyděračská retrospektiva Salvadora Dalího na Staroměstském náměstí neukazuje nic než neprofesionální práci kurátorů. Další podobné výstavy s mohutnou pouliční propagací jakbysmet. Je úplně v pořádku obírat turisty o peníze, ale to to proboha nedokážeme s trochou šarmu?
