Mohli bychom také říci, že člověk je o to více myslícím tvorem, oč méně podléhá schematizujícím očekáváním – oč častěji naráží na atopon. Ten, kdo chce skutečně rozumět souvislostem světa, v němž žije, při každém takovém „zaražení“ opakovaně přehodnocuje svá zažitá schémata a hledá novou interpretaci pro to, co se dosud zdálo být zřejmé.

Vztáhneme-li výše řečené k české současnosti, zdá se, že schopnost problematizovat zavedená schémata, a tudíž i schopnost nového „rozumění“, je zde vážně narušena. Jako by se černobílé chápání světa, které si vynucoval život v komunistickém režimu, přelilo do nových poměrů – jen s opačnými znaménky. Jako by tu byla vážně oslabena schopnost intelektuálního údivu, jenž by byl natolik silný, aby nás nutil přehodnocovat staré vidění světa i naši roli v něm.

V takové situaci se společenské myšlení nepohybuje kupředu, neboť vše lze vysvětlit poukazem na údajně nezpochybnitelné hegemonické „pravdy“ či na hegemonní černobílé superschéma. Je-li ovšem jakýkoliv systém myšlenek natolik zřejmý, že ho nelze problematizovat, stává se ideologií.

Český prezident Václav Klaus si například v nedávném rozhovoru pochvaluje, že těch knih i časopisů, které dostává, je tolik, že je „stále sebeutvrzován v tom, co dělá a říká“. Ačkoliv Klaus jistě občas narazí v oněch knihách a časopisech i na jiné názory než ty, jež ho utvrzují v jeho pohledu na svět, atopon u něj evidentně nefunguje. Všichni dobře známe militantní rétoriku, s níž se s odlišnými názory vypořádává. Prezident svým způsobem symbolizuje jistý typ myšlení, který se u nás zabydlel. Jak je tento způsob „,myšlení“ rozšířený, zejména na české pravici, kterou Klaus pomohl stvořit, to si možná uvědomil nedávno leckdo, kdo sledoval diskusi, jež se rozpoutala v médiích poté, co filosof Václav Bělohradský publikoval v tomto deníku dva zásadní eseje: Nečitelná zeměProč nejsem antikomunistou.

V prvním ze zmíněných textů Bělohradský kritizoval coby jevy, jež podlamují liberální demokracii, tzv. opožděný antikomunismus, který je jakousi zrcadlovou reakcí na selhání kulturních a intelektuálních elit v 50. letech minulého století, a také současný antirusismus. V druhém textu pak svůj pohled na antikomunismus rozvedl s tím, že český antikomunismus je fundamentalismem svého druhu, který pracuje s rétorikou polarizace, jež brání (po)rozumění, čímž podlamuje liberální demokracii.

Reakce na Bělohradského texty byly zajímavé hned z několika důvodů. Především se ukázalo, že ve společnosti, v níž se věci nepromýšlejí do hloubky, neboť žádný atopon není natolik silný, aby dokázal vymanit myšlení mnohých jednotlivců ze zavedených schémat, jsou i reakce na zásadní text – jak jinak – schématické.

V českém politickém, intelektuálním a mediálním prostředí se opakovaně vyjevuje nejen tragická neschopnost skutečně rozumět mnohým důležitým textům, ale – a to je horší – snaha svévolně interpretovat názory druhých s pomocí předem připravených šablon či manipulace. Hned několik kritiků Bělohradského tak předvedlo osvědčenou rétoricko-polemickou figuru, v níž nereagovali na to, co filosof skutečně mínil a napsal, ale na své vlastní myšlenkové schéma nebo na to, co kritizovanému autorovi podsunuli.

Sám Bělohradský upozornil například na překroucení svých slov šéfredaktorem časopisu Reflex Pavlem Šafrem, přičemž označil takovéto zacházení s větami odpůrců jako „neetický imperativ“. Ten by podle něj mohl znít: „Nepárejte se s obsahem, shrňte obsah textu, jak se vám to hodí!“ Tento druh manipulace se slovy odpůrců je podle něj klíčovým předpokladem brutalizace veřejného prostoru, k němuž u nás došlo.

Jiří David: Trpaslík ve hvězdách, počítačová grafika, září 2009 pro SALON

Jiří David: Trpaslík ve hvězdách, počítačová grafika, září 2009 pro SALON

FOTO: Jiří David

Například politolog Bohumil Doležal se v první reakci na Bělohradského texty téměř neobtěžoval analyzovat to, co Bělohradský říká, ale rozhodl se, že je třeba nejprve definovat komunismus, čímž chtěl zřejmě dokázat, že Bělohradský odmítá antikomunismus, aniž by věděl, co je komumismus. Novinář Erik Tabery se naopak jal definovat antikomunismus, přičemž dospěl k názoru, že jeho podstatou je odmítnutí představy, že komunistická ideologie hlásající třídní nenávist, teror a vedoucí všude tam, kde se ujala moci, k zotročení člověka, se může reformovat. Bělohradského slova o antikomunismu a antirusismu hned na začátku odsoudil jako mylná a umělá, aniž by to byl ve své dlouhé stati schopen doložit. Naopak jeho reakce je plná mnohých z klišé, na která Bělohradský upozorňuje.

Filosof Jakub Jirsa naopak zase založil svou rozsáhlou polemiku s Bělohradským na tvrzení, že když Bělohradský mluví o zhoubné rétorice polarizace s pomocí antikomunismu, protestuje tím primárně proti vyčleňování komunistických stanovisek z veřejného diskursu. Bělohradského texty jsou tak odsouzeny jako povrchní a nepřesné na základě argumentu, který nebyl podstatou jeho uvažování.

Kdyby se kritici skutečně snažili rozumět Bělohradského textům, možná by pochopili, že jejich smyslem nebylo protestovat v prvé řadě proti údajnému vyčleňování komunistických stanovisek z veřejného diskursu, ani zabředat do otřepaných úvah o tom, zda je možné komunismus reformovat. K tomu byly napsány hory knih. Stejně jako nebylo smyslem zmíněných textů zlehčovat kriminální praktiky komunistických režimů.

Podstata Bělohradského úvah se týkala „prázdné a cynické instrumentalizace antikomunismu“ – zejména pro politické účely. Rétorika polarizace, před níž varuje, není zhoubná proto, že vlivné skupiny lidí v politice a v médiích odsuzují praktiky komunistického režimu nebo si nepřejí návrat komunistů k moci. Je zhoubná proto, že uměle polarizuje společnost s pomocí často falešného morálního rozhořčení a planých mobilizací – to vše mnohdy ve snaze docílit nějakých politických zisků.

Primárním účelem českého antikomunismu není ve většině případů skutečně hluboké vypořádání s komunismem, v němž by měl každý začít sám u sebe, ale snaha politické a mediální pravice využít toto téma k démonizaci demokratické levice, tedy sociální demokracie, která není údajně dostatečně „antikomunistická“, a hrozí prý tudíž nebezpečí, že vrátí komunisty do hry.

Možný „návrat komunistů“ je navíc démonizován s pomocí argumentů, které představují zvláštní směsici údajně morálního rozhořčení a vykreslování hrozeb (například omezení občanských svobod nebo větší orientace na Rusko v zahraniční politice), které přitom nejsou důkladně analyzovány ve světle skutečných možností strany, jejíž věkový průměr přesahuje 70 let a která dnes je – dokonce i v kontextu bývalého sovětského bloku – archaickým „kůlem v plotě“. A která by se k moci dnes mohla dostat přinejlepším jen jako menšinový koaliční partner, nikoliv jako hegemon politické scény, jímž byla v letech 1945–1948.

Bělohradský výše zmíněné morální rozhořčení označuje jako „morální kýč“. Nechce tím zjednodušeně říct, jak mu okamžitě odpůrci podsunuli, že hodnoty do politiky vůbec nepatří. Pocitu kýče se prostě lze těžko ubránit, protože boj o „hodnoty“, které pod praporem antikomunismu dnešní antikomunisté zvedají, může jen těžko myslet většina z nich vážně – tedy jako boj o nějaké zásadní morální dilema.

Vždyť naprostá většina Čechů mlčela, když se mohla „antikomunisticky“ projevit před rokem 1989.

Kde byli tehdy všichni ti, dnes tak halasní, antikomunisté? Český antikomunismus je tak na jedné straně vysvětlitelný známým psychologickým jevem, v němž se bývalí konformisté potřebují vyrovnat se svou dřívější pasivitou hlasitým vymezováním se proti bývalým nebezpečím, když už je toto nebezpečí na lopatkách. A je také využíván zcela instrumentálně v boji tzv. pravice proti tzv. levici.

Bělohradský navíc nastoluje důležitou otázku, do jaké míry je komunismus jen nepodařené dvojče liberální demokracie. A do jaké míry lze tyto dva produkty západního racionalismu oddělit od sebe tak dokonale, aby bylo možné je proti sobě stavět jako tezi a antitezi. Nejsou si výchozí premisy obou – jako například víra v neustálý ekonomický pokrok (růst Růstu), vědu, racionální organizaci společnosti – v lecčems podobné? A není současná devastace přírody a vyplenění přírodních zdrojů částečně důsledkem těchto výchozích premis, v nichž byl v obou systémech člověk nepokorně povýšen nad přírodu? Upozorňuje-li filosof, že západní demokracie v koloniální éře páchaly ve třetím světě v zájmu údajného pokroku zvěrstva, jež se svým rozsahem dají v lecčems srovnat se zločiny komunistických režimů, s výjimkou masového stalinského, maoistického či kambodžského teroru, nechce tím nikterak zlehčovat komunistickou diktaturu a její excesy. Dokonce ani když upozorňuje, že komunismus byl kolonialismem svého druhu – s tím rozdílem, že se „komunističtí kolonizátoři“ nejprve snažili drastickými metodami „modernizovat“ nikoliv jiné, ale svůj vlastní lid. Nebo když upozorňuje, že ani idea koncentračního tábora se nezrodila a nebyla v praxi poprvé využita až totalitními režimy, nýbrž britským impériem.

Jiří David: Žiletka, počítačová grafika, září 2009 pro SALON

Jiří David: Žiletka, počítačová grafika, září 2009 pro SALON

FOTO: Jiří David

Bělohradský nabízí komplexnější pohled na 20. století, než je ten, který se jako černobílá, zjednodušující reakce na komunismus zabydlel v našem veřejném prostoru. Nabízí pohled bytostně západního intelektuála, který nahlédl oba systémy – liberální demokracii i komunismus – zevnitř. Nepotřebuje vysvětlovat jeden druhým jako tezi a antitezi, jak to činí naši pravicoví politici a intelektuálové, kteří si svůj postkomunistický „pochod na Západ“ často spojují s představou vymýcení všeho komunistického a východního, přičemž odmítají jakoukoliv hlubší kritiku současného systému – jako systému – s tím, že to podlamuje demokracii a ohrožuje naše zakotvení v západním světě.

Americký politolog českého původu Igor Lukeš nedávno ve své přenášce řekl: V této zemi je zvykem se bát jaksi opožděně, Německa jsme se měli bát od roku 1937 do roku 1945, ale začali jsme se ho pořádně bát až potom, a tak jsme vklouzli do náruče komunismu. A s Ruskem je to podobné. Bylo třeba se ho bát v roce 1968 a do té doby, kdy tu byly ruské tanky. Teď je to ovšem bezpředmětné.

Tendence bojovat včerejší války je vskutku bolavým místem české historie. I dnes bojuje značná část mediální scény a politiků včerejší válku s komunistickým nebezpečím, zatímco reálná nebezpečí – například růst pravicového extremismu, zkorumpovanost politických stran, vytěsňování demokracie vládou oligarchie, trh bez přívlastků – nechávají politiky a média poměrně klidnými.

Černobílé vidění světa je formou intelektuální lobotomie. Místo komplexního pohledu, se všemi jeho těžko stravitelnými rozpory, je vše podřizováno schématům rozumějícího očekávání. Je to svět, v němž jasný obraz nepřítele a zla legitimizuje náš systém; ba co víc, pomáhá relativizovat i jeho případná selhání. Je to zaslepená ideologie, která kvůli tomuto přivírání očí nepostřehne, že se už rodí nějaké jiné, o to skutečnější, nebezpečí.

V takovém světě atopon opravdu není na místě, ale spíše na obtíž – a marně volá k myšlení.