Nevím, jak vy, ale mně se zdá, že genialita nejlepších z nich spočívá právě v cudné přirozenosti, s jakou odhalují skutečné příběhy postsocialismu - a vůbec tamního světa mezi dvěma epochami. Že jejich autoři mají odvahu je vůbec vyprávět.

Zjednodušeně řečeno, rumunský film nepotřebuje hlášky, ani všechny pábitelské idioty z okolí, jež by se pitvořili před kamerou, aby to byla hlína a pokud možno laskavá. Na rozdíl od někdy slepých, jindy do sebe zahleděných filmařů „českého komediografu“ jejich rumunští kolegové kolem sebe vidí i to, v jaké společnosti tam doopravdy žijí.

Nový film Cornelia Porumboia Policie, adjektivum (Politist, adj.), uvedený na 34. torontském festivalu (mimochodem spolu s Hřebejkovým Nestydou), tvoří jednoduchý příběh. Obyčejný policajt má rozpracovaný případ třech středoškoláků, kouřících před školou marihuanu. Cristi (Dragos Bucur) je sleduje, musí po nich kontrolovat vajgly, psát ručně raporty, aniž by takové pakárně doopravdy „přišel na chuť“. Jenže kariérní postup si musí člověk zasloužit.

Zatknout, nezatknout?!

Aby toho nebylo dost, policajt se potýká s pomalou mašinérií všech policejních kanceláří a v nich přežívajících úřednických lemplů, kteří mají kupodivu neustále strašně moc práce. A pak manželka mu doma moc nerozumí, on nerozumí manželce, život tak ubíhá beze smyslu.

Když ale má zabásnout podezřelá děcka, poprvé se něčemu pořádnému vzepře. Vždyť skutečným viníkem je dost možná dealer, navíc zákon kriminalizující samotné požití THC je špatný a brzy se změní (jako v té velké Evropě). Ať už si o něm budeme myslet cokoliv, Cristimu se nechce zkazit život bláznivým teenagerským sígříkům.

Snímek mladého filmaře (ročník 1975), od něhož známe mistrnou, hořkou bilancí rumunského demokratického převratu 12:08 Na východ od Bukurešti, není mistrovským dílem. Nicméně má cenu jej sledovat už kvůli jedné scéně, sestávající se z pěti deseti minutového záběru. V něm je nenápadně řečeno vše nejen o spravedlnosti a marnosti, o zákonu i morálce, ale také o charakteru nové postsocialistické moci a její provinční aroganci, která bude podobná v Rumunsku, stejně jako ve Slaném nebo na Kladně.

Několikaminutová scéna

Cristi je nucen v doprovodu kolegy předstoupit před místního policejního náčelníka, jehož nálad a rozmarů se všichni bojí. Proto mu servilně podstrojují, schovávají se před ním, anebo panáčkují v obavě, aby nepřišli o místo, neupadli v nemilost. „Je lepší mlčet, aby se nerozčílil,“ radí mu v dobrém úmyslu. Každý musí snést trochu toho ponížení, ale za odměnu se mu dostane přízně, a je o něj postaráno. Navíc svět je pro provinční policajty moc velký, dobrých úmyslů málo, a tak nikdo moc nechápe, proč by se nějaký mlaďoch měl bouřit a brát jim klid. Stejně nenajde zastání.

Náčelník si zavolá sekretářku, aby do pěti minut sehnala slovník. Načež Cristi, odporující rozkazu, je vyzván, aby jako zaostalý školák u tabule odrecitoval definice slovníkových pojmů, co je to svědomí, co zákon a co spravedlnost. V téhle ponižující situaci najdeme generační konflikt, stejně jako půdorys sváru jedince s mocí a falešnou autoritou.

Spor o pojmy a svobodu

Ze sporu o literu či ducha morálky je však patrné ještě něco dalšího. Film klade otázku, jak lze v našem vyprázdněném světě dávat znovu obsah starým pojmům. Jestli naše ustrašené společenství nedefinují už pouze fráze, zatímco jej ve skutečnosti ovládá boj žraloků bez jakýchkoliv zábran a skrupulí o moc, neboť se slabá občanská společnost nedovede bránit. A jestli nám to alespoň nepřijde divný?

Odpověď nechávám na každém zvlášť. Nicméně až o tom jednou natočí nějaký český filmař opravdu upřímný film, půjdu a sním slovník cizích slov třeba i s rumunskou tatarkou. A myslím to upřímně.