Článek
Je to možné – žijeme v době, kdy tvrdit o něčem, že je to nemožné, rovná se totální společenské sebevraždě. Naopak, určitě na tom něco je! Pamatuji si ze střední školy, že někteří kantoři byli opravdu zapomnětliví a vyvolávali pořád dokola stejné žáky z první třetiny abecedního seznamu. Jenže z tohoto bodu je možno se dále vydat dvěma rozdílnými cestami výkladu: 1) často vyvolávaní uměli lépe látku, měli proto lepší studijní výsledky, tudíž lepší šanci na společenské uplatnění, na budování kariéry, 2) méně vyvolávaní se mohli v hodinách věnovat jiným činnostem (kreslit, psát) a připravovat se tak na svoje budoucí povolání, protože „v životě“ známky na vysvědčení nikoho moc nezajímají.
Osobně bych se klonil ke druhé variantě, aspoň pro oblast umění, ještě lépe literatury. Jména Rudiš, Šabach, Topol, Vaculík, Viewegh, Urban, Žáček to dokazují. V tom případě ať klidně existuje taková abecední diskriminace.
Zcela vůbec to však nefunguje při nákupu knih v knihkupectví. Přestože mají prodejny knihy seřazené kvůli přehlednosti abecedně, ještě nikdy jsem neslyšel, že by se nějak nadstandardně prodávali spisovatelé od A třeba po F. Možná jen zaměstnanci statistických úřadů, pár bývalých důstojníků a dva tři literární kritici (tzv. likristatistici) začínají pěkně od začátku – od A. Občas taky přivolají prodavačku, že mají přehozeného Huptycha před Haklem. A než dojdou k písmenu P či R, jsou vykázáni, protože se už zavírá. Příště musíte přijít hned ráno, abyste to stihli!
Taky bych chtěl takovou nějakou studii napsat, zvláště pokud by byla placena z grantu (lahodné to slovo). Tak třeba: Je pro prodej knih lepší, aby se autor jmenoval Kloheň, nebo Svoboda? Ale o tom někdy jindy.
