Napadlo mě, má vůbec smysl dnes mluvit o Jánošíkovi? Není tahle doba naprosto proti-jánošíkovská?

Věřím, že naším Jánošíkem naopak předpovídáme, že se něco ve společnosti mění, byť se zdá, že nám vládne přiblblý konzumentský styl života. Mládež je ale jiná. Každý sice žije stále sám pro sebe, takže byste těžko někoho přiměl k tomu, aby se začal organizovat do spolků. Nicméně s dávnými zbojníky už mají společný anarchistický individualismus.

Jánošíka zfilmoval jak Martin Frič ve 30. letech, tak i Palo Bielik v roce 1962, ale každý z těch přepisů měl ideologický podtext. Bránil lidovou kulturu romantizovaného Slovenska či podsouval hrdinovi socialistické revoluční vědomí. Jaký je váš zbojník?

Rozhodně nebojuje v třídním boji proti kapitalistům, pánům či něčemu takovému. Představuji si ho jako anarchistu, jednoho z kluků dnešního sídliště, jež všechno štve. Jsou plní energie, agresivity a zároveň si chtějí hrát. Hledají smysl života ve světě, jenž se jim nezdá být příliš smysluplný, ale o to více zábavný... Dělají si, co je napadne. Všechno se pak odvíjí od té dětské, až nihilistické hravosti, za kterou musejí nakonec zaplatit. Náš Jánošík časem poznává, že však má odpovědnost i za druhé lidi, za jejich osudy a utrpení – a tomu se nedá uniknout.

O skutečném tatranském zbojníkovi se toho moc neví, ale něco přeci jenom ano. Do jaké míry jste vycházela ve filmu Jánošík. Pravdivá historie ze skutečnosti?

Náš film není pohádkou, odvoláváme se na skutečná fakta z jeho života. Například v zápisu z jeho popravy byl zdokumentován Jánošíkův projev. Ví se, že ho pověsili velmi mladého, vždyť mu bylo pětadvacet – a zbojnictví se věnoval krátce, ani ne dva roky. Dochovala se jak jména těch, jež přepadnul, tak i členů jeho družiny. Ukazujeme, jak se stal vojákem, sloužil v pevnosti a pomohl v útěku Tomáši Uhorčíkovi - ten byl v té době mnohem známějším zbojníkem než později legendarizovaný Jánošík. Na druhou stranu jakmile se ocitl v Uhorčíkově bandě, stal se hned kapitánem. Je nesporné, že i v tak mladém věku musel mít velké charisma.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

U nás známe Mahenovu hru, ale také slovenské balady. Jaký vizuální klíč jste zvolila k pochopení doby přelomu 17. a 18. století?

Soustředili jsme se na samotného Jánošíka a lidi kolem něho, zatímco pozadí zůstává naznačeno – netvoří žádnou panoramu. I tak jsme usilovali o přesnou evokaci doby, nahlíženou dnešníma očima. V každé minulosti, o níž vyprávíte, by se měla zračit současnost, aby příběh byl pro diváka i dnes pochopitelný a zůstal živý. Navíc jsem přesvědčená, že tehdejší doba koresponduje se současným cítěním. Nastává opět začátek nějakého konce, což poznáte podle toho, jak se společnost přetvařuje a jak se svoboda stává relativní a neurčitou.

Když jsem studovala v Praze na FAMU, zajímala jsem se dost o slovenský folklór a tamní lidovou kulturu. Tenkrát zrovna vyšla sbírka lidových balad ze 17. stol, obdařených originální, krutou a krásnou poetikou. Snad tohle pro mě zůstalo největší inspirací.

Jak snadné bylo mezi dnešními chlapy najít Jánošíka? Máme v našem postkomunistickém světě hrdiny?

Abych pravdu řekla, hledali jsme mladého kluka, který by nebyl vnějším, ale spíše vnitřním, řekněme, existenciálním hrdinou. Podle mého jsou muži zajímaví nanejvýš do pětadvaceti let – a potom až po osmdesátce. Kdežto se zralým věkem si nevědí rady. Během castingu jsem shlédla na tři stovky kluků od osmnácti do třiceti let a rozhodli jsme se pro Čecha Vaška Juráčka, v té době neznámého studenta z druhého ročníku loutkařiny. Zaujal mě svou klidnou introvertní silou a chlapeckým šarmem. Každopádně herce si vybírám instinktivně.

Natáčení filmu započalo už v roce 2002, potom se dlouho zdálo, že jej nikdy nedokončíte. Nakonec je to po sedmi letech hotovo.

Ano, možná jsme zlomili nějaký rekord.

Jak jste se s tím vyrovnávala? Jak jste navazovala na staré záběry? Neproměnil se mezi tím rytmus filmů kolem nás, nezestárli příliš herci?

Měli jsme obavy, jestli dokážeme oživit magii toho filmu. Na začátku jsme se pokusili mu vtisknout zvláštní styl westernové balady. To, co jsme dotáčeli, je určitě trochu jiné, ale věřím, že se přesto podařilo uchovat integritu. Jako zázrakem například herci tolik nezestárli a vešli se do kostýmů... Vašek Juráček mezitím herecky dozrál.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Ve vašem starším filmu Evropa, Evropa sledujeme odyseu mladého židovského chlapce napříč válečnou Evropou. Není mezi tímhle filmem a Jánošíkem nějaká souvislost?

Příběh snímku Evropa, Evropa připomínal spíše filosofickou pohádku jako od Voltaira. Naproti tomu Jánošík vypráví o člověku, který by chtěl změnit chod osudu, jenže se ukáže, jak je to těžké, až nemožné. Myslela jsem také na mladé Američany, kteří se vrátili z Iráku a nemohou doma najít smysl své další existence v tom normálním světě. Všechno kolem nich jim připadá nudné a banální. Nemají prostor, aby se realizovali, neumí se vrátit do obyčejného života....

Slyšel jsem, že i Poláci si nárokují Jánošíka? Říkalo se, že pašoval z Polska koně.

To není jisté. Skutečností zůstává, že tehdejší zbojníci se pohybovali na obou stranách Tater, navíc Jánošík měl ve své družině čtyři Poláky. Zejména Ondrášek si vydobyl lidovou proslulost. Nezapomínejte však, že národnostní cítění té doby nebylo nijak silné. Místní se považovali v první řadě za horaly a vymezovali se podle vesnic, než aby se hlásili k národu. Kdybyste se zeptali Jánošíka, kým vlastně je, možná by ani neuměl odpovědět.

U nás si skutečně lidé myslí, že mohl být taky Polák. Vznikla populární jánošíkovská zpěvohra Malované na skle, která oživuje romantismus 19. století a tehdejší zájem malířů, hudebníků a básníků o tatranskou kulturu kolem Zakopaného (uvedená v řadě československých divadel, nejznámější byla bratislavská inscenace SND – pozn.red.). V 70. letech minulého století pak natočili ještě kostýmní komedii pro děti, která byla mezi námi dost na hovno – ale Poláci na ní lpí. Jánošíka si zahrál jeden kulturista, takový polský Schwarzenegger.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

V čem se Evropa přelomu 17. a 18. století podle vás nejvíc lišila od dneška?

Rakousko-uherskou říši lze chápat jako předzvěst dnešní Evropské unie, všechny možné národy střední a jihovýchodní Evropy spojovala kultura. Dnes se mi zdá, že národy a nacionalismy jsou po sto padesáti letech v poslední křeči - alespoň doufám, že z toho nevyjde ještě něco mnohem horšího.

Slovenští novináři se zajímali hlavně o to, jestli jim Poláci nekradou Jánošíka, proč hlavní postavu hraje Čech atd... Takže ten zamindrákovaný nacionalismus je stále přítomný, a pokud se nám podaří jej tímhle trochu prolomit, bude to jenom dobře.

Jánošík může vzdáleně připomínat českého Dalibora. Vrchnosti vadilo, že poddaní utíkali na jeho panství a měli rádi někoho, kdo ukazuje, že moc je nemravná. Proto musel být zničen. Může nám Jánošík pokládat podobně těžké otázky? Třeba proč naše demokracie částečně nefunguje? Jak to, že se lidé neumí ozvat, když jde o jejich práva? Čím to, že se všichni slušní lidé stále bojí?

Ano, a proč jsou nahoře naopak ty hrozný? Já jsem se nikdy skutečně nevrátila ze zahraničí do Polska, takže žiji jaksi na obou stranách zároveň. Má to své výhody, umožňuje mi to alespoň odstup. Co se děje v Polsku společensky, ale i politicky, je daleko toho, z čeho bych byla nadšená. Když se snažím povzbudit své polské kolegy, je vidět, jak jsou všichni unavení, zbabělí a konformní. Nikdo nevěří, že by něco mohl změnit, že mohou lidé, když se dají dohromady, dokázat spoustu věcí. Ale bohužel vědomí občanské společnosti a vůbec občanství je ve všech postkomunistických zemích příliš slabé.

Chybí nám sebevědomí?

Tím si nejsem jistá. Právě naopak. Když se jedná o peníze, anebo o to, aby se o ně postarali, potom Poláci křičí. Ale tahle směs komplexu méněcennosti a velikosti byla v Polsku zakořeněná odedávna, stejně jako jsme vždycky házeli na druhé vlastní viny. Vždycky za to mohl někdo jiný.

Mladá generace snad bude pokládat těžší otázky... Třeba to začíná házením vajíček. Na druhou stranu se všichni bojí velkých slov, jichž se dennodenně zneužívá v médiích, politici papouškují prázdné fráze zbavené významu. To je problém dnešní demokracie. Jenže pak najednou přijde Barack Obama, používající stejná slova, která v jeho podání nabývají na významu.

Film Jánošík dnes vstupuje do českých kin.

Film Jánošík dnes vstupuje do českých kin.

FOTO: Bioscop

Nebylo v Polsku zneužito i tradiční katolictví pro službu krajně pravicové vládě? Nebrání snahám o liberalizaci společnosti?

Polské katolictví může sloužit různým pánům. Lidi může udržovat v pasivitě, ale jakmile se zavelí k nástupu, dovede naopak lidi pořádně stmelit. To se ostatně ukázalo za komunismu...
Jak vážně bylo možné brát vládu bratrů Kaczynských a jejich strany Právo a spravedlnost, kteří začali například vyřazovat knihy ze škol?

Jejich vláda byla silně nacionalistická. Ministr kultury byl napůl fašistický, v jejich partaji působí i neofašistické hnutí. Za předsedu státní televize zvolili dvaatřicetiletého člověka, který ještě před deseti lety psal pro polofašistické plátky. Ovšem Kaczynští nechali dojít zemi k předčasným volbám – asi si mysleli, že mohou uchvátit moc. Naštěstí mladí lidé nezůstali doma a řekli Ne. V Polsku lze tušit, jakou katastrofou by to mohlo skončit, kdyby ztroskotala idea Evropské unie a vůbec evropanství...

Jak zpětně hodnotíte tzv. kino morálního neklidu, u jehož zrodu jste kdysi stála?

Některé filmy, které nebyly pouhou aktualitou, ale měly existenciální přesah, jsou dodnes živé. První Kieslowského věci, raný Zanussi – to se mi stále líbí. Nedávno dávali v televizi mé Venkovské herce, tak jsem se podívala a stále mi to připadalo dobré.

Nejste naopak zklamaná z toho, jak se to všechno vyvinulo, za co jste bojovali? Nebylo by dnes potřeba další kino morálního neklidu?

Víte, byla jsem vždycky dost skeptická a věděla jsem, že lidé těžce přijímají svobodu. Nečekala jsem, že s pádem komunismu nastane konec dějin či ráj na zemi. Bylo jen otázkou času, kdy se zas ukáže lidská slabost. Samozřejmě jsem naštvaná, když kolem sebe vidím, jak prošviháváme určitou šanci, již společnost dostala, kvůli něčí blbosti či obecnému konformismu. Ale já od lidí moc nečekám, snažím se nezadat si a dělám si svoje...