On je však daleko více básníkem, literárním žurnalistou a autorem cestopisných publikací.

Stvořil sice komisaře Jaime Ramose, jemuž mrtví zabírali velkou část mozku, vět a denního programu, ale je to kriminalista-teoretik. V celém čtyřsetstránkovém románu Muž bez minulosti (v edici Translantika vydal Garamond, přeložila Lada Weissová) jeho hrdina nikomu nedá pěstí, na nikoho nevystřelí a vlastně ani nikoho nepronásleduje.

Ostatně ten román se v originále jmenuje Daleko od Manausu a autor hned zkraje varuje: Je známo, že detektivní romány se řídí určitými pravidly. Tento nikoli. Začíná však tradičně: mrtvolou.

Máme mrtvolu neznámého muže, ale schází k ní příběh, uvažuje hrdina uprostřed knihy, kdy se stále ví pouze to, že o zavražděném bohatém obchodníkovi Álvaru Furtadovi nikdo nic neví. Je to muž s dokonale vymazanou minulostí, který své značné jmění odkázal nemanželskému synovi Salimovi. Stopy k němu vedou do brazilského Sao Paula a do amazonského, až filmově barvitého Manuasu… jenže i tenhle záhadný dědic záhadně zmizí.

Napětí detektivky tu simulují vraždy dvou mladých žen, chuť z četby však může trpělivý čtenář získat jen z hypotéz a osobních reflexí uvláčeného, ale profesně zaťatého hrdiny, který se víc zabývá vlastní rolí v tomhle světě, zatížený břemenem minulosti, k níž patřila i jeho účast ve válce Angole (1967 až 1973.)

Když jsem si na tu „zradu“ zvykl, přestal mě zločin a trest zajímat. Sdílel jsem s autorem stesk po Portugalsku, které mělo minulost. Velkou, slavnou i neblahou.

Tak už to chodí.

A proč Francisco José Viegas nenapsal opravdickou kriminálku? Třeba proto, že zločinci jsou televizní hvězdy, zajímají se o ně noviny a píšou romány.

(To zde tvrdí osobitý týpek, brazilský inspektor Osmar.)