Článek
Irská spisovatelka Anne Enrightová, narozená 1962 v Dublinu, dokázala tu omšelost proměnit v příběh krutosti a něhy, smutku i řezavého humoru.
Protagonistkou a vypravěčkou je Veronika Hegartyová, devětatřicetiletá matka dvou dětí, jejíž manželství je v krizi. Také nic nového, nejen pro čtenáře, ale i pro ni samotnou. Je totiž jedním z dvanácti dětí irské katolické rodiny, kde láska nevládla mezi rodiči ani mezi sourozenci.
Jak taková mnohočlenná irská rodina ještě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století podle ní vypadala? Vždycky máme aspoň jednoho pijáka. Vždycky někoho v dětství zneužívali. Vždycky to jeden dotáhl daleko… a vždycky se najde tajemná sestra.
V rodině Hegartyových tou tajemnou sestrou byla zřejmě Veronika a tím pijákem byl její o jedenáct měsíců mladší bratr Liam, cápek, chuligán, mizera, grázl, nýmand, nemrcouch, pako, břídil a lamač dívčích srdcí. A přestože v rodině pili všichni (včetně vypravěčky, která bez sedmičky rýnského neusne), jedině Liam byl alkoholik a posléze sebevrah. V zářivě barevné bundě s kapsami plnými šutrů vešel v Brightonu do moře…
Pouze k němu cítila Veronika něco opravdového, a právě skrze něho si po jeho smrti uvědomila absenci lásky v minulosti, jež ve vzpomínkách přesahuje časovou rovinu tří generací, až do její vlastní současnosti.
Autorka románu ústy vypravěčky Veroniky rezignuje na dramatické vedení děje a „akčnost“: Mám jen příběhy, noční myšlenky, všechny ty náhlé úsudky plozené nejistotou. A uvědomuje si něco, s čím je třeba souhlasit: Historie je čistě biologická záležitost. Vybíráme z ní jen skutečnosti, které se týkají nás – odkud pocházíme a co to znamená. A navíc: Přetrvává jen to, co je zapsané v těle, zbytek je jen letmý otisk.
Tak to chodí, řekl bych.
Jen mě překvapuje, že tento román, vlastně nedějový a dosti nesnadný, se po zisku Man Bookerovy ceny stal v Británii čtenářským bestsellerem. Inu, asi to tam tak chodí.
