Na názor je třeba mít čas, názor musí uzrát. Střílet od boku se nevyplácí, už proto, že je náš prostor vyplněn nekonečným množstvím mož -ných cílů. Mohli bychom pak zasáhnout cíl, který nás vůbec nezajímá, a to by byl malér. Představte si, že se z ničeho nic vyjádříte k tomu, k čemu jste se vyjádřit vůbec nezamýšleli. Brrr!

Před lety se v tomhle punktu žilo lépe. Cílů málo, pořád se musely vyměňovat terče, jak byly prostřílené. Všichni mluvili o tom stejném, dvě tři odpoledne strávená v hospodě, a už jste měli jasno. Jako včela jste navštívili pár pestíků a pak si doma stačilo odrbat z nohou pyl (to je samozřejmě básnicky vyjádřeno, rozumíme si, aby si někdo nemyslel, že jsem proměněný Řehoř Samsa). Znali jste všechna možná pro a proti a mohli jste diskutovat ostošest od rána do večera. Dneska je věc o to složitější, že zájmová specializace je obrovská, a pokud ještě stále chcete hrát roli oblastního polyhistora, pak návštěva společenských akcí není prosta nebezpečí. Nevíte, odkud na vás kdo vybafne a bude od vás chtít slyšet, co si myslíte o tom nebo tam o tom. Nejjednodušší cestou, jak z toho ven, je samozřejmě mocně si podlévat jazyk alkoholem a spoléhat na všeobecnou solidaritu s vaším blekotem. Opačnou cestu, tedy dolovat okamžité názory odněkud až z paty, si může dovolit jen opravdu zdatný a vybavený žvanil.

Třetí cesta – a pak že žádné nejsou! – je zvládnutí práce s úderným sloganem, který každého alespoň na chvíli zneutralizuje. Dovolil bych si nabídnout ten, o němž píše William Somerset Maugham v románě Veselice aneb Kostlivec ve skříni. Jakoukoli poptávku po vašem názoru na umělecký či sportovní výkon můžete vyřídit procítěně pronesenou poznámkou: Je to tak hrozně poctivé!

To je poctivý názor… Jen ho, prosím, nepoužívejte v diskusi o politice.