Hlavní obsah

Martin Vopěnka: Mám obavy, že se ke slovu dostanou staré běsy

Právo, Zdenko Pavelka, SALON

První knížkou Martina Vopěnky (1963) byla lyrická reportáž Kameny z hor (1989), vyprávění o putování rumunskými Karpaty. V nedávno vydané jedenácté knize, v románu Pátý rozměr, jsou hory jejímu hrdinovi osudem. Zkrachovalý podnikatel Jakub přijme nabídku k experimentálnímu pobytu v kamenné poušti argentinských And.

Foto: Zdenko Pavelka, SALON, Právo

Martin Vopěnka

Článek

Kdo vás přivedl do hor?

Tam jsem se přivedl úplně sám, protože u nás v rodině byl horolezec někdo, kdo je tak blbej, že riskuje, i když nemusí. Když mi bylo deset, klepal jsem si svorně s rodiči na čelo, co je to za blázny. Ale pak někdy v osmnácti jsem sám pro sebe hory objevil. A v dozrávání pro mě byly najednou důležité. Zásadně.

Jak se vám to stalo? To jste pochopil, že vysmívané je pro vás vlastně, co chcete či potřebujete?

Jeli jsme s takovou partou na vandr do Rumunska. Vůbec jsme nebyli na ty hory připravený, měli jsme usárny, tenisky a šíleně jsme tam trpěli, bylo to docela divoký. Ale když jsem dostal od kamaráda nabídku jet tam ještě jednou, vzal jsem to jako výzvu: nebýt tam za toho blbce jako poprvé. A tehdy mě to chytlo. Do Rumunska jsem pak jezdil každý rok.

A dneska?

Někdy mezi devatenácti a šestadvaceti to pro mne byl vítaný únik. Ona sice v Rumunsku byla taky diktatura, dokonce ještě mnohem horší, ale zase tam zůstávala venkovská struktura jako před sto lety a já se tam cítil vlastně svobodně, na venkově a v horách. Pro mě to byla jediná cesta z domácí nevyhovující reality.

Dneska už je to jiné. Dneska je to spíš něco, co mám rád a kde si odpočinu. Teď jsem byl třeba v Argentině se svým šestiletým synem a měl jsem radost, že můžu objevovat hory pro někoho jiného. Anebo mě moc těší, když tam jedu kvůli knize, to znamená jakoby pracovně, ne jenom kvůli cestopisu, ale třeba kvůli románu Pátý rozměr. Před čtyřmi lety jsem do argentinské pustiny skutečně jel hledat kulisy pro příběh, který jsem v hlavě už částečně měl. Nebyl jsem tam jako turista.

V knize sugestivně popisujete právě stavy, které hory mohou vyvolávat. Dostal jste se v těch vyšších polohách do situace, že vás to začalo unášet někam jinam?

Určitě jsem tomu byl hodně blízko. Samozřejmě, že v knize to pak můžete dotáhnout, ve skutečnosti jsem se dostal k náznakům, k příznakům, podle kterých jsem si dovedl představit, jak by to vypadalo dál.

Ta naše cesta byla hodně drsná, pouštní krajinou ve výšce čtyři až pět tisíc metrů, šílený žár, slunce, na to nejsem v horách moc zvyklý. V noci mráz, přes den šílené horko, že se nedalo jít, a navíc fantastické odstíny žluti, šedi, všude písek, kameny – to bylo hodně silný. Protože jsem to vytrpěl až na dno. A tak jsem si dovedl představit, co by tam ten můj hrdina těch deset měsíců prožíval, i když s nějakým zázemím, které jsem mu poskytl.

Popište mi tu cestu. Od začátku, od nápadu.

Na začátku byla idea pátého rozměru. A nevím, jak mě napadla základní osa příběhu, ale došel jsem k tomu, že svého hrdinu potřebuju dostat na několik měsíců někam, kde bude sám a kde bude mít příležitost do toho pátého rozměru nahlédnout…

Počkejte. Ještě vysvětlete, co pátým rozměrem myslíte.

Je těžké říct to tak, aby to nevyznělo banálně. Protože s pátým rozměrem spekuluje kdekdo. Já jsem si před časem uvědomil, že svým myšlením brázdíme prostor i čas bez fyzikálních omezení. Nejenže si vybavujeme, co bylo, ale představujeme si dokonce, co bude. A představujeme si, jaké je to právě teď v odlehlých končinách vesmíru, odkud k nám letí informace miliardy let. Usoudil jsem, že kdyby bylo naše myšlení a cítění odvoditelné jen z hmoty, nemohlo by se přece hmotě takhle vzepřít; muselo by respektovat její zákony. Musí tady existovat ještě pátý rozměr – rozměr ducha. Přičemž život vzniká na spojnici hmoty a ducha, odehrává se v našich hmotných tělech, avšak myšlením tuto hmotnou předurčenost prolamujeme. To, v čem žijeme, není čtyřrozměrný časoprostor, ale pětirozměrný časoduchoprostor.

Tak teď to dopovězte.

Nejdříve jsem uvažoval o majáku, ale ukázalo se, že dneska už jsou majáky automatizované a nemají stálou obsluhu. A tak jsem hledal nějakou pustinu. Dal jsem zadání svému příteli Jardovi Pavlíčkovi, českému polárníkovi, co potřebuju. A on vymyslel tuhle cestu.

Jako vždycky s ním to bylo hodně náročné, protože se ani nevědělo, kdy se dostane z Anktartidy a jestli ho tam nějaká vichřice nezdrží. Takže mi chodily složitě přes jeho manželku vzkazy, že Jarda se nevešel do letadla, že mám ještě čekat v Buenos Aires…A pak nečekaně přišla zpráva, že zítra mě bude čekat v La Rioja, někde pod horami na autobusovém nádraží. Přitom jsme se měli sejít někde úplně jinde a také já jsem v té chvíli zrovna skejsnul v Uruguaji. Nakonec jsme se sešli, i když o den později.

Navyprávěli jsme jednomu lékaři, který široko daleko jediný půjčoval auta, že jsme turisti, kterým se strašně líbí argentinská města, a že budeme po těch městech jezdit. Ale místo toho jsme vyrazili směrem k průsmyku, co vede do Chile. Ten průsmyk je sám ve výšce čtyři a půl tisíce metrů, a ty prostory jsou naprosto nepředstavitelné. Třeba údolí dlouhé tři sta kilometrů a široké padesát. Z poslední vesnice, kde žije asi pět tisíc lidí, jsme pokračovali do hor tak daleko asi jako z Prahy do Liberce, pak tam byl jeden indián v kamenném příbytku, a pak už jsme šli pěšky jakoby z Liberce do Harrachova, do území, kde už není vůbec nic.

Chtěli jsme původně vylézt na Nevadu. to je druhá nejvyšší hora Ameriky. Ale neměli jsme džípíesku a zjistili jsme, že šestitisícovky tam vyrůstají z náhorní plošiny jako takový kopečky, takže bylo těžké identifikovat, který je náš cíl, na tom jsme se nějak nemohli shodnout. Taky jsme si mysleli, že bystřina, podle které jsme tam šli, teče z ledovce, ale ona někde vyvěrala náhle ze země a dál nám zbývalo nějakých třicet, čtyřicet kilometrů neznámo kam, bez vody, bez všeho, a to jsme už neriskovali.

Jarda Pavlíček vypadal, že kdybych hodně chtěl, tak by to podstoupil, zřejmě má potřebné dispozice, že kdybych si zvrtnul kotník, tak mě někam dotáhne, ale já jeho určitě ne.

To jste šli jen sami dva?

On v teniskách. Ještě uvažoval o tom, než jsme vyrazili, jestli si nemá koupit ještě jedny záložní, ale nakonec se ptal, jestli já mám, že když tak by si půjčil ode mě, k čemuž opravdu došlo. V té chvíli jsem toho měl docela plný zuby. A ze záření mě tam chytl zánět očního nervu, vůbec jsem nemohl koukat do dálky.

Jak dlouho jste tam byli?

V té pustině dvanáct dní.

Při četbě Pátého rozměru jsem měl pocit, že jste se konečně vrátil někam, odkud jste utekl.

Jestli narážíte na fyziku a matematiku, které jsem vystudoval, tak spíš mám dojem, že jsem konečně provedl syntézu všeho, co umím a vím, že se mi to podařilo nějakým způsobem využít. Schopnosti porozumět astrofyzice a teoretické fyzice si velmi cením, to mě vlastně inspirovalo k napsání Pátého rozměru. A v podstatě je to proto příběh, který těžko mohl napsat někdo jiný, protože málokdo v sobě dokáže spojit složku literární i racionální, fyzikální a matematickou.

Nakoplo vás něco?

Při studiu knihy Černé díry a zborcený čas od kanadského astrofyzika Kipa Thorna. Právě tím jsem rehabilitoval to pětileté nenáviděné studium, nebýt toho, tak bych té knize takhle nemohl porozumět. A tehdy mě napadl ten princip pátého rozměru.

Většinou lidem stačí čtvrtý rozměr – čas. Myslíte to tak?

Ano.

Ale s pátým rozměrem se v beletrii zabývá málokdo, a když už, tak jako s čirou fantazií. Proto mě i trochu překvapilo, že vám román uváděl Jiří Grygar.

To mě překvapilo taky, velice příjemně. Vy ale asi narážíte na jeho úsilí ve spolku Sisyfos. On podle mne bojuje proti takovým těm jasným šílenostem, ale v Pátém rozměru mají úvahy i příběh – i když se dotýká až esoteriky – racionální základ. Nejsou to svévolné úvahy.

Máte vy sám s pátým rozměrem už nějakou zkušenost?

Ne. Přímo ne. Jedině to, co asi každý. Že s jistým člověkem v určitém okamžiku myslíte na totéž, i když je na druhé půlce zeměkoule. Pak si pošlete esemesky a ty esemesky se kříží a vyjadřují úplně stejný pocit. Nějakou formu přenosu myšlenek, tu jsem určitě několikrát zakusil. Stejnou naladěnost. A o tomhle právě si myslím, že to je jako nahlížet společným oknem do toho pátého rozměru. V té chvíli, kdy s tím člověkem jsme takhle spřízněni.

V závěru té knihy máte velmi silné vyjádření: Láska je vrcholným stvrzením existence. Miluji, čímž se sdílím, existuji. Myslíte na lásku, když píšete?

Vnitřní psychologie je pro mě stejně důležitá jako velká témata. Tohle završení zde konkrétně vychází ze subjektivní situace hrdiny. Dospěl k tomuto poznání, protože se nachází v dlouhotrvajícím odloučení a vzpomíná na svoje blízké. Takže pro něj tohle bylo vrcholem poznání, když vystoupil zároveň na svou osudovou horu – na Incahuasi – posvátnou horu indiánů. Vlastně se tak ztotožnil s veškerenstvem, skrze lásku.

Co se týče mě, pro mě je téma – jak se trochu blbě říká – sexy, když v sobě má citový náboj. Že mě to musí samotného vzrušovat, když to píšu. A to přichází právě skrze vztahy, lásku, nenávist, smíření….

Ještě jste tam taky napsal: Strach provázel celý můj dosavadní život a teď je pryč. Čeho se bojíte vy?

Po matce jsem Žid – a tak to v sobě mám, možná i geneticky, takovou tu potenciální všudypřítomnou úzkost, že co je dneska, nemusí už zítra platit. Že všechny ty pogromy, co naši předci zakusili, kolikrát se stěhovali a kolikrát začínali novou existenci, mohou v jiné podobě zase přijít. Takže mám obavy o naši civilizaci jako celek. Že totiž ten civilizační povlak může prasknout, vše, čeho jsme dosáhli na poli humanity, se zhroutí a ke slovu se dostanou staré běsy. Takže nejsem člověk, který by pevně věřil v budoucnost a nepochyboval.

Přitom když vezmu přítomný okamžik, tak já mám život hodně rád a velmi rád si ho užívám. Život považuji za velkou radost a požitek. Ale mám prostě v sobě tuhletu obavu nebo obezřetnost, řekněme, vůči budoucnosti. Snad to děti nepotká, ale je třeba být ve střehu.

Jiné strachy nemáte?

Jaké myslíte, existenční?

Takové ty běžné, třeba existenční, jestli se vám podaří uživit děti...

Tuto obavu taky mám, určitě. Ale zase: momentálně – řekněme – prosperuju. Jenže to nepovažuju za navždy dané a samozřejmé. Nejsem typ suverénního podnikatele, který dává všude na odiv, že nepochybuje a podobně. Pro mě je to docela náročné se vedle psaní živit a zaopatřovat rodinu podnikáním, které mi vlastní zase není.

Ale přitom vám to funguje.

Funguje. Tu schopnost mám, ale myslím si, že je to za cenu, že jsou ve mně jakoby dva lidi. Že skutečně mám dvě složky osobnosti, které jsou od sebe poměrně důrazně odděleny.

Máte v sobě podnikatelského ducha?

Myslím, že umím jednat s lidmi, málokdy se mi stalo, že jsem v jednání nedosáhl toho, co jsem chtěl. A když neuspěju, pamatuji si to hodně dlouho.

Dělá vám problém přecházet z podnikání nebo rodinného provozu do psaní?

Ve chvíli, kdy je pro mě téma přitažlivé, tak mi to ani moc problém nedělá. Ale je pravda, že podmínky celkově přitvrzují, globalizace postupuje, takže svým způsobem jsem nucen pracovat s čím dál větší produktivitou. Myslím si, že před deseti lety bych si nikdy nepředstavil, že napíšu za den tolik mailů a vyhodnotím tolik zpráv. Takže je to dneska možná těžší. Musím si to rozdělovat skutečně důsledně, trvat na tom, který den si nedám žádné schůzky, nic, nezapnu počítač, nepodívám se na maily a zůstanu u psaní.

Máte představu, kam až ten tlak může jít?

Je to podle mě neblahý trend, kterého se obávám. Mám dojem, že já to ještě překlepu, ale tlak na produktivitu je opravdu šílený a myslím si, že Evropě nezbývá, než na něj přistoupit. Protože přichází ze zemí, kde jsou lidé ochotni sedm dní v týdnu od rána do večera pracovat a další tužby nemají. Zatímco my v Evropě jsme si postupně zvykli na kulturní nadstavbu. A teď v tom globalizovaném světě, aby nás nepřeválcovali, budeme muset přistoupit částečně na jejich tempo, na jejich výdrž. Nevím, jak se s tím chudinka stará Evropa vypořádá.

Jak vidíte budoucnost knížek. Zůstanou papírové, nebo se postupně přestěhují na obrazovky a digitální čtečky?

Věřím, že zatím vydrží papírové. Že možná část lidí, kteří už ale stejně dneska knihy nekupují, uvítá digitální podobu, jakési zrychlené čtení, ale proč ne. Alespoň budou mít vůbec nějakou knihu, zatímco bez digitální podoby by neměli žádnou. A ta druhá část, důležitější, pořád touží po zážitku listování. Dokonce si myslím, že lidem, i když o tom nevědí, moc schází poezie, která se k nim dneska prakticky nedostane, protože v tom informačním balastu vůbec ani nevědí, kde a jak ji mají hledat.

Duchovní potřeby zůstávají a nelze je vykořenit. A možná že taková věc jako současná krize je k tomu určitou příležitostí, že lidi budou zase hledat oporu v nějakém psaném slově. Trochu znejistí a zase je to přivede zpátky.

Myslíte, že ta krize je doopravdy?

Jedno je jisté: že světová ekonomika se může zhroutit strašně snadno. Stačí, když se lidi začnou chovat rozumně a nebudou si kupovat to, co nepotřebujou.

I vy si myslíte, že trvalý růst je neudržitelný?

Určitě. Teď jde o to, jak to vymyslet, abychom se mohli začít chovat rozumně a nebyla kvůli tomu miliarda nezaměstnaných. Když už se ty zbytečný věci nebudou vyrábět.

Martin Vopěnka (1963)

Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou Českého vysokého učení technického, v letech 1987–1990 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém.

Knihám se věnuje od roku 1990 jako autor a nakladatel – nakladatelství Práh založil v roce 1990 a dosud v něm vydal přes dvě stovky titulů. Knižně debutoval k přírodě obrácenými prózami Kameny z hor (1989), následovaly pychologická Balada o sestupu (1992), pro děti Pohádky větrných hor (1998), román Hotel uprostřed života (1999), reportážní kniha z pobytu na ostrově Nelson Antarktida na prahu konce (2000), experimentální próza Laska po SMS (2001), próza Moře smutku za tvým psem (Prostor, Praha 2002), autorská ilustrovaná encyklopedie pro děti Poznávám život a svět (2002) a znovu prózy Konec zákona (2003), Moje cesta do ztracena. Putování s Benjaminem (2005) a letos román Pátý rozměr.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám