Článek
Jistě to nebude jenom tím, že většinu dnešního filmového publika tvoří - prakticky - děti, jimž se dramaturgií už roky přizpůsobuje komerční kinematografie. Ve skutečnosti dospívající hrdinové nabízejí filmovému scenáristovi spoustu možností jak stavět dramatický příběh kolem dospívání a jeho sladkobolných slastí. V citlivém okamžiku života se o všem rozhoduje, vše se zdá ještě být možné a první ztráty a bolesti se počítají a žijí jaksi více naplno - jen se podívejte na tvorbu mimořádného filmaře Benoit Jacquota.
Dětem se straní, v našich potomcích se přeci všichni zhlíží. Kde přestanou rodiče dbát o děti, tam končí budoucnost civilizace - pokud to nestihne globální oteplování či plynový blackout o pár dnů dříve. Od dob Tarkovského Ivanova dětství, Duvivierova Zrzka či Kachyňova a Procházkova filmu Ať žije republika platí, že očima nevinného hrdiny lze jednodušeji soudit nemravnou dobu, zabedněné dospěláky či pokryteckou společnost. Vždyť svět se nejhůře proviňuje na křehkém mládí. Řečeno s Chuckem Palahniukem, rodiče stihnou život zk...it každému z nás. V tom je alespoň jakási férovost.
Locarnský festival cílil na děti (a nejen na ně) snad největší retrospektivou japonských filmů anime, jakou si lze představit. Na plátně tu šlo vše od němých filmů, přes kultovního Akiru (ten mimochodem utvářel podobu žánru teenagerského superbojovníka, jenž zachraňuje svět), až po filozofičtější úvahu nad životem a umělou inteligencí Ghost in the shell či Miyazakiho poetické podobenství Hrob světlušek. Na ulici jste potkávali procházejícího se Pokémona či několik švýcarských šílenců, navlečených do hadrů svých kreslených předobrazů, kteří snad hledali další možnost, jak napravit nějakou nespravedlnost. Anebo se alespoň vyplakat.
To soutěžní malajský film Ho Yuhanga Konec rozbřesku (Sham Moh), dokumentující kinematografický rozmach jihoasijského regionu, vycházel spíše z aktuality černé kroniky. Inspiroval se případem zavražděných dívek z dobré rodiny, jimž sotva dospělí pachatelé svlékli po svém činu kalhotky, neboť se báli, že je budou duchové chodit v noci strašit. Režisér si v tváří tvář téhle nepochopitelné hrůze nedovedl vybrat, jestli měl dělat velký příběh sociálního konfliktu domácí společnosti - anebo zvolit minimalistický storytelling křehkého dozrávání.
Nakonec tu jde především o patnáctiletou dívku z učitelské rodiny a třiadvacetiletého mladíka, jimž dívčiny ochranitelští rodiče zakážou nezralou lásku - s tragickými důsledky. Kluka žijícího pouze s alkoholickou matkou chtějí zažalovat za sex s nezletilou, což je v Malajsii považováno rovnou za znásilnění. Dál si lze tuhle sociálku snadno domyslet...
Výsledek zůstal na cestě mezi intimitou a forenzní psychologií, která rozebírá pohnutky nešťastně zamilovaného delikventa. Zejména ve scéně samotné vraždy se film po slibných dvou třetinách potápí bohužel pod hladinu - a už se nevynoří. Buď jak buď to celé lze chápat jako chmurnou teenagerskou pohádku z Malajsie, která se zvrtne v noční můru - ačkoliv nás to nijak nepřekvapí.
Uvědomil jsem si, jak jsme si „západníma útlocitnýma očima“ zvykli posuzovat nespravedlnost třetího světa skrze podobné obrazy ubližovaných dětí. Takže divák odchází v horším případě z kina s ujištěním o správnosti i nadřazenosti naší společnosti, mnohem humánnější, která více rozmazluje děcka. A může si dát za rohem spokojeně čínu v nějakém bistru vietnamských imigrantů.
Francouzský film Buřička (L´insurgée), který oprašuje více západní konstelaci tradičně teenagerské narace - generační odcizení bohatých rodin. Režisér Laurent Perreau se scenáristkou Christine Carriere (známou i z canneské sekce Quinzaine realisateurs) líčí soužití osamělé, rozhárané a vzpouzející se dívky a jejího kultivovaného, ale zklamaného dědečka (Michel Picolli), který obdivuje více hudbu či dává přednost společnosti svého psa. Aniž by si byl všiml, že to největší dílo života - svou vnučku nechává napospas její vlastní sebedestrukci.
Ve skutečnosti tenhle snímek echt citového dozrávání trpěl dvěmi obvyklými neduhy žánru: podsouval dospělé a příliš vážné prožívání sotva dorostlým postavám a naopak z dědečka dělal přílišného dětinu. Každý druhý spisovatel vám řekne, že napsat knihu z pohledu šestnáctileté dívky je jeden z nejtěžších úkolů, s nimiž se konfrontoval.
Z opačného pohledu se může zdát, že děti se staly skutečnými hrdiny naší společnosti posedlé kultem mládí. Velmi dobře zrcadlí rozostřenou i nestálou identitu protagonistů, kteří si také božsky hrají se všemi tajemstvími lidského života i nakonec lehkomyslně s naším osudem. V té době se ještě zdá, že lze žít jaksi na zkoušku, přípravami na něco vážného, skutečného, co má přijít později. Zatím přejdou roky a najednou vidíme, že už je pozdě.
Že jsme to pro...li i my.
Na závěr jeden recept na nefalšovanou teenagerskou slast z katalánského filmu Malý Indi (Petit Indi) Marca Rechi: osamocený kluk chová ptáčky, žije na kraji města a sní o tom, že se stane ptáčnickým šampiónem Katalánska. Zároveň se ujme nemocné lišky, kterou našel pohozenou a zraněnou u řeky. A protože se snaží sehnat peníze na právníka, jenž by vysekal mámu z vězeňské vazby, začne sázet s pomocí "strýčka" na psí závody.
Jenže Indi se nevyzná tak dobře mezi lidmi jako mezi zvířaty a krádež tří tisíc euro tragicky otočí kolem příběhu. Zvlášť když liška zakousne ptáčka, který by klukovi mohl přinést až deset tisícovek. Jestli vás nálož citu tohoto klukovského dospívání nevezme za srdce, tak... snad radši ani nemějte děti.