Článek
Jeho představa pekla má daleko ke křesťanské žhoucí mučírně a „pykárně“ za pozemské hříchy, i k rafinovanějšímu peklu v buddhistickém pojetí. Je to peklo dnešní, satirické, parodické a groteskní, tedy bližší Vonnegutovi než Dantovi.
Ostatně Jasutaka Cucui, narozený 1934 v Ósace, je zakladatelem japonského vědeckofantastického románu a dokázal tento žánr povýšit stejně jako Vonnegut, Lem či Bradbury. Převlek do sci-fi mu slouží ke kritice stavu společnosti teď a tady na Zemi.
Peklo, které vytvořil, je sice metarealitou, ale zároveň normálním světem, v němž se nebožtíci upomínají na své negativní sklony, na vábení temnoty. Je to svět vyvolaný vlastním vědomím, ale mihneli se tu v parodické představě skutečná pekelná výheň, pak největším trestem je, že tady se čepuje jen zteplalé pivo. Čas zde neplatí: tři dny jsou tu stejně dlouhé jak ve světě živých deset let, a je možné pohybovat se do minulosti i budoucnosti. V klubu Nightwalker, uvízlém mezi realitou a snovým světem, se mrtví a živí setkávají jako zakotvené lodě vznášející se na moři stínů. Vzpomínky se tu špehují, žádné osobní tajemství už neexistuje, takže všechny zrady, korupce, nevěry, jakákoli svinstva včetně vraždy, jsou tu všem na paletě.
A dost. Zatímco já vás tu málem recenzentsky nudím, čtenáři tohoto románu se můžou černohumorně a místy i hororově bavit nad osudy čtyř kamarádů a jejich známých, z nichž jeden byl proklán dýkou při střetu s konkurenční jakuzou, (japonskou mafií), druhý pak umučen, třetí se stal obětí autohavárie, čtvrtý uhořel v letadle a další coby bezdomovec umrzl v parku…
Proč? Protože ti, kteří zemřou v požehnaném věku na senilitu, do pekla už nepatří…
Tak to v Pekle tohoto japonského postmoderního vypravěče chodí.
