Ale ono i v malém velkoknížectví je tolik typů, kolik má obyvatel. Přirovnání: Jako otisků prstů. Žádný palec není stejný. To dobře musí vědět kriminalisté. Pár čárek na pokožce je legitimace osobní originality a poukázka na lidská práva. Před Pánem Bohem a před zákonem jsme si všichni rovni.

A přece pro legraci ze svatých přikázání si hříšníci vyšlapali společné pěšinky. Každý krade, jak to umí, ale zloděj je zloděj. Každý milostný románek má svůj zvláštní půvab, ale všechny opuštěné ženy se scházejí na nástupišti u posledního vlaku. Tu odlišnost splývá, někdy se rozplývá a já, ty, on – vlastně nevíme, k jakému typu patříme. Musíme k nějakému patřit? Co když jsme ne jinací, ale nijací? Ale to je jiná otázka, nejspíš filosofická. Moudří učitelé nás učili, že každej jsme ňákej.

Z toho, že nic není přesné, jednou čarou ohraničitelné, z toho čerpají svůj prospěch obhájci a naději jejich klienti. Specialista na cokoli bere neurčitost jako fakt, který na burze má u každé měny znaménko plus a minus. Dneska se každý spisovatel svou intimitou pyšní, ale byly doby, kdy se autor distancoval od sebe a svého příběhu známou poznámkou: podobnost je čistě náhodná.

Ale typ je typ. Žádná podobnost čistě náhodná. V psychologickém katastru je to zakresleno černé na bílém. Ty si to uvědomovat nemusíš nebo nechceš, ale já tě tak vidím. Jsi typ alkoholika nebo spisovatele. Můžeš být také jeden z typů horolezců nebo arcibiskupů nebo bezdomovců.

Alkoholici: Zkušenost od stolu a lože rozeznává čtyři typy, doložené také odborným zkoumáním. Konzument. Omamný nápoj patří k životu odjakživa jako chleba. Ale protože vím o jeho omamnosti, piju pro společnou radost, ne pro omamnost. Jako anglická královna. Dvě sklenice za den. Sezóna. Jednou za čas o sobě nevím. Proč? Protože! Povodeň jako přírodní úkaz nebo jako záměr, který se na začátku sezóny jako záměr nejeví. Katastrofa je nevyhnutelná, ale jako každá přírodní katastrofa se opakuje. Profesionál. Bez alkoholu se nedá dělat nic. Příběh umělců, námořníků, žurnalistů, chemiků – analytiků a patologů. Notorik. Jako vždycky a u všeho: Dříve nebo později konec.

Typy spisovatelů: Písař. Písař předpokládá gramotnost, potřebuje, chce, musí psát. Jakékoli písemnosti od pozdravu na pohlednici po zprávu pro senátní výbor. Tak jako jíme a spíme, pořád něco píšeme, na papír, do obrazovky, sprejer na zeď. Grafoman. Jeho osudem se nestala myšlenka, ale písmo. Kdo by se divil. Grafoman je obklopen písmeny a písmenky všude. Přivlastní si je. Baví ho to. Píše, musí psát pořád a o čemkoli, úhledně, ale i v šifrách, kterým nikdo nemůže rozumět. Rád se se svým dílem ukazuje, nabízí ho redakcím, ale také se ukrývá, chce být sám sebou, chce být – čím? Písmem. Profesionál. Myšlenka, text, kniha, kulturní veřejnost, živobytí jako každé jiné. Pravidelná práce, ctižádost, uznání. Jako každý pořádný profesionál si jednou za čas položí otázku, jaký to má smysl, ale tuhle otázku hned zapudí, když podepíše novou smlouvu s nakladatelem. A tak nějak duchovně, přízračně taky se čtenářem. A nakonec nebo na začátek: Privatista. Tihle podnikatelé bez potřeby zisku podnikají cesty do neznáma, to jest do sebe. Ale o sobě nepíší, nepíší ani o světě, píší sebe a jejich text je nezávislý na liteře, tedy na typu písma. Písař, grafoman, profesionál i privatista v jednom typu Goethe to vyjádřil stručně: Ansehen ist mehr als denken. Lituju, něco se přeložit nedá. Typus je typus.

Tip metro Praha, stanice Můstek, skoro pravé poledne. Poslušně nepřekračujeme bílou přerušovanou čáru a já radši jen zírám, než bych přemýšlel, proč se ta čára neoslovuje černá přerušovaná, když těch bílých a černých je na zemi stejně.

Typ pomerančově zlatý koloušek: Ty hele, vole, jakej ty bereš radši typ? Typ kravička temně modrá noc, stříbrná kuželka propichuje růžový jazyk: Vole, coby, vole, já žádnej typ, já jsem oupen.