Takhle ho čtenáři, kterým to k obdivu stačí, znají a obdivují i teď, patnáct let po smrti, kdy se stal uznávaným klasikem a univerzitním předmětem. A přitom by tenhle šupák jistě podepsal slova literárního aristokrata Witolda Gombrowicze: Hloupost je dvojčetem rozumu a nejbujněji kvete nikoli na půdě panenské ignorance, ale na půdě obdělávané krvavým potem doktorů a profesorů.

Ovšem profesor David Stephen Calonne, který uspořádal a doslovem doprovodil Bukowského dosud nesebrané povídky a eseje z let 1944 až 1990, nám ukazuje autora, který měl v krvi možná víc promile literatury než alkoholu.

Ta kniha vyšla teď v Argu pod názvem Pobryndané spisy a o překlad se podělilo pět autorů: Bob Hýsek, Martina Knápková, Michala Marková, Ladislav Nagy a Martin Svoboda.

V souboru sice nechybí Henry Chinaski a pár povídek psaných za 300 dolarů pro pornočasopisy, ale hlavní je něco jiného: eseje, recenze, úvahy a manifesty, které netřeba brát úplně vážně, ale také je neradím brát na lehkou váhu. Třeba tohle tvrzení: Knihovna je můj jediný domov! Nebo: Když se poezie stane tak populární, že začne plnit kabarety a tančírny, pak je něco špatně buď s poezií nebo s publikem.

A třebaže Allen Ginsberg měl jeho nepovinnou úctu, Bukowski jako „bítník před bítníky“ prohlásil: Když si poezie vleze do postele s jazzem, silné potomstvo z toho nebude.

Ze zpovědi starého prasáka ještě tahle sebereflexe: Byl jsem osamocený protestní průvod. Žil jsem v undergroundu jako nějaký slepý krtek, a jiného krtka kolem nebylo.

A z eseje Pár poznámek k životu zestárlého básníka jsem si opsal toto: Fakt je, že špatná publika vytvářejí špatní básníci: smrt plodí smrt.

Ano, tak to chodí.