Ředitel Ústavu pro českou literaturu Pavel Janoušek, tedy jakýsi šéf českých literárních teoretiků, v rozhovoru pro Salon loni na podzim řekl v souvislosti s přijímáním a výkladem současné tvorby, že pořád ještě není úplně jasné, k čemu je literatura dobrá. Vám, autorce, to jasné je?

Otázka K čemu je literatura dobrá? je stejně nesmyslná jako otázka K čemu je dobrý život sám? Jak který život a jak která kniha…

Pominu-li hravost, sílu imaginace, experimenty s formou je literatura ze všech umění nejdokonalejší ve způsobu, jak dokáže umožnit průhled do vnitřních světů (nejen) bytosti zvané člověk, dokáže ohmatat prostor, kterému se říká duše, a ukázat jemné valéry těchto světů. A činí tak materiálem, kterým se od narození do světa včleňujeme – jazykem. Literatura se nevyvyšuje: neexistuje, pokud knihy nejsou otevřeny a čteny. A především: pokud nemají opravdu vstřícného partnera. Jen ten je za svou „námahu“ odměněn: vtažen a nad hladinu se s poslední stránkou vyloupne někdo jiný. Čtenář je spoluautorem, napsané a přečtené jsou spojité, ale rozdílné nádoby.

Literatura obšlapuje a prosvětluje pravdu – nikoliv vnější skutečnost – ze všech úhlů, i autora samého, cesta je důležitější než cíl. A drolí jednolitou agresivní masu: kontaminuje myšlení a především cítění pochybnostmi. Člověk je uzpůsobený tak, že své vnímání světa považuje za jediné možné a správné, a mnohá zkušenost je nepředatelná, přestože je jinak lidská přizpůsobivost jako z vosku. Literatura stvrzuje, že možností „vnímat“ je nespočet, že slova, jimiž přemýšlíme, lze omýt a používat „jinak“, že lze žít „jinak“, že svoboda tvorby i podoba bytí jsou bezbřehé. Literatura emocionálně spoluprožívá konkrétní osudy, románová tvorba například si může oproti historii, literatuře faktu dovolit mířit na střed, na samu esenci, kde trůní či se hrbí pravda.

Literatura dokonce v mnoha případech zachrání život, skuteční autoři totiž neznají pojem outsider, který si vytvořila společnost, hodnoty života nastavuje podle jiných pravidel, propátrává, co je pod kůží, a mnohý čtenář si tak svůj okruh přátel může vytvořit z literárních autorů, děl, postav, vět... Není v tom sám. A ono spojenectví existuje napříč literaturami všech jazyků světa. Literatura dokáže zostřit vnímání a prohloubit empatii, dloubnout do žeber. V dlaních poponáší napříč generacemi paměť lidství. Předpokladem je umění číst, což je stejně důležité umění jako umění psát. Tolik obecně.

Radka Denemarková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Fascinující je význam literatury v různých obdobích života, v dětství, dospívání, osobních krizích. A některé knihy, které člověk nepotká v určitém věku, tak nenávratně mine. Zmizí podstatný tón. Jako by se už poté nikdy nerozezněla ta podzemní, těžko pojmenovatelná sklepení... Literární věda a veškeré literární teorie se vždy dostanou do bodu, kdy mají pod nohama tekutý písek a ztroskotávají. Zákonitě. Vyhrotím-li položenou otázku, není mi jasné – kromě toho, že je to příjemné tříbení myšlenek – k čemu je dobrá literární věda. Věnuje se tu tolik energie rozumovému úsilí, že vnitřní duchovní život zakrněl. A přitom každá kniha má tolik podob, kolik je čtenářů.

Vy už se se čtenáři svých knih setkáváte. Jací jsou? Překvapují vás?

Překvapují? Šokují! Vždyť je to „jen“ literatura.

Všechny knihy, které jsem vydala, napsány být musely. Proto říkám, že já si psaní nevybrala, psaní si vybralo mě, tomu člověk neunikne, je to bytostná záležitost, ať už vydáváte nebo ne. Všechny moje knihy měly kontroverzní, bouřlivé přijetí. Což mě nesmírně těší.

Evald Schorm říkával, že pokud by se všem jeho inscenace pouze líbila, tak se nepovedla, což se dá vztáhnout i na psaní. A podle Hrabala je kniha dobrá, pokud člověka nadzvedne i v posteli, naskakují mu otázky a má chuť jít za autorem.

Knihu napíšu, pustím do světa, a už se mě netýká. Žije si svým životem. Ale jako „matka“ schytávám pochvaly i výtky. Moje texty jsou vrstvené, umožňují různočtení, což je důležité, podchytí široké spektrum čtenářů. Uvědomila jsem si to při čtení lektorských posudků: třeba knihu Peníze od Hitlera čtou v různých zemích tak různorodě, jako by několik různých knih bylo zakletých v jediné. Cosi jako národní mentalita ovlivňuje i vnímání.

Už jsem si pořídila i zvláštní desky na maily a dopisy. V běžném životě jsou slyšet jenom ukřičení egoisté a mě dnes fascinuje, kolik vedle nich existuje senzitivních, kultivovaných a sečtělých lidí. A pro tyto lidi píšu. Když mi od čtenářky z Rohozné u Poličky přišel moudrý dopis, který začíná slovy „Pocity, které vyvolala, vyvolává a vyvolávat bude, Vaše kniha Smrt, nebudeš se báti, mne dovedly k psaní. A to úplně poprvé…“ , vzniká podivné, vzácné spojenectví.

Další je specifická skupina lidí, kteří ode mne požadují pomoc. Třeba co se seběhlo kolem Peněz od Hitlera... Přitom to byla čistá fikce. Lidé se na mě obraceli, abych vstoupila do soudních kauz ohledně navracení majetku. Dokonce jsem dostala dopis od jednoho právníka, který se se mnou chtěl sejít, protože byl přesvědčen, že moje kniha vznikla na základě vyprávění jeho matky. Prosil mne, abych mu o ní řekla víc, protože sám s maminkou za jejího života nestihl probrat spoustu věcí, několik let spolu nekomunikovali. Musela jsem ho zklamat.

A takových případů bylo víc. Až mě z toho mrazilo. Stranou ponechávám reakce různých podivínů, třeba výhružné a zlé dopisy jednoho skinheada, židovské téma stále stačí jako záminka k výhrůžkám. Nechci z toho všeho ale vyvozovat dalekosáhlé závěry. Spisovatel prostě empaticky vyhrocuje lidské situace, domýšlí příběhy a stane se, že jej realita nakonec dohoní nebo mu dá za pravdu. Vhozené do života se opět vrací.

Radka Denemarková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Podle toho, jak to říkáte, s tím už nějakou neběžnou zkušenost máte. Co se vám vrátilo? Co vám dalo za pravdu?

S čím člověk zachází, s tím také schází. U mě se realita a fikce skutečně prolínají jakýmsi až magickým způsobem. Když vyšly Peníze od Hitlera, obrátilo se na mě několik lidí, že jsem popsala příběh jejich maminky či babičky, a přitom to byla čistá fikce. Na podzim roku 2008 prezident vyznamenal na státní svátek nějakého „hrdinu“, z něhož se vyklubal jakýsi bájný lhář, což je scéna, kterou končí moje prvotina A já pořád, kdo to tluče.

Celé to období, kdy jsem psala příběh Petra Lébla, je obdobím obrovských změn v mém životě. Ta kniha jako by mi dodávala odvahu si spoustu věcí v životě vyřešit, udělat jinak. Ona to není kniha, věty tepají, slova dýchají, je to kus života, mého, jeho, doklad lidského života, v němž nás rozum a smysly zrazují, protože nedostačují, nestačí k pochopení „celku“. K pochopení časoprostoru. Zachovat osobní úhel pohledu, zůstat sám sebou, to je pak jediný možný princip. Hledání stylu je vlastně hledání, jak vyjádřit vlastní „já“. I když vědecké objevy jsou fascinující, tak jsou vlastně nicotné, protože stále zůstáváme neznámi sami sobě. To je taky nezastupitelný důvod existence literatury…

Kdo je vlastně osobností bez trhlin? A to věčné rozložení dobra a zla a to věčné dilema: dobrý člověk je vlastně slabý, ví, že v okamžiku, kdy by zesílil, stal by se zlým… Smrti se bojíme, děsí nás. Seneca napsal: „Malé dítě ani chudý duchem se smrti nebojí. To je ta největší ostuda, že rozum nám nezajišťuje klid tam, kde hloupost kráčí zcela přímo.“

Když se člověk zabývá takto vykolejeným osudem, vidí i svůj život z jiné perspektivy. Mně se během psaní dály zvláštní věci. Postupně třeba umírali moji nejbližší, kteří nějakým způsobem byli proti tomu, abych tu knihu vůbec psala… Vím, zní to zvláštně. Všechno je vlastně jinak. Může být jinak. A jsem ráda, že mám tu knihu napsanou, je jako výbušnina, chůze po minovém poli.

Říkáte vykolejený osud… Jen potvrzoval, že výjimečnost, zvlášť ve světle ostrých reflektorů, se draze platí. Což není žádná česká specialita. Právě konfrontace obyčejnosti a výjimečnosti obyčejně ukáže, co je pro danou kulturu příznačné. Mohla byste si na Lébla posvítit z parteru nějakou obyčejnou baterkou a povědět, do jaké míry nebo zda vůbec se dá jeho život považovat za něco v místních podmínkách typického? Nebo raději takhle: Je to český příběh? A jestli ano, v čem?

Je to lidský příběh. A není vůbec jednoznačný. V osobní rovině o situacích, kdy se smysl života na člověka vykašle, v umělecké o potřebě blýskavých ikon, za které se schová diletantismus a provinčnost malých národů. Jiné slovo než ono Černého čecháčkovství mě nenapadá.

Všimněte si, jakým způsobem tu třeba probíhá diskuse nad uměleckými díly, je slyšet hlasy – a to po několik desetiletí – pouze několika jmen. Což je nebezpečná forma „totality“, protože v umění by měli být jen sólisté. Jakmile se přizpůsobí těmto hlasům, ocitnou se sice v milosti, ale zároveň ve sboru, a tam hlas mezi ostatními slyšet není. U nás se nehodnotí umělecké dílo. Je to jako byste uvařil svíčkovou a hodnocení spočívá v tom, že kritik má raději rajskou, popřípadě on by svíčkovou vařil jinak.

Kdo nechce ztratit autentický projev, musí podle mne alespoň načas opustit český rybník a nadechnout se poctivé umělecké svobody, nezabřednout do průměru, kde se na piedestal vystaví vyvolené místní legendy. Lébl byl nesmírně talentovaný, uondaly ho žabomyší spory a také role podivínského génia, kterou mu v Čechách přisoudili, protože se každý bál ukázat, že král je chvílemi nahý. Najednou chtěl dostát představám kritiků, kteří si ho zvolili, vystavěli domeček z karet a vypulírovali legendu. A tak ztrácel sám sebe.

Radka Denemarková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

A je nebezpečná česká zapouzdřenost, která se nezabývá tím, co se děje za humny, lidé tu mají pocit, že všemu rozumějí nejlépe, že jsou pupek světa a všem to osladí a natřou, řeknou světové špičky, jistě, zajímavé, ano, ale my přece máme to svoje… Chybí pokora a lidskost a zvídavost a vědomí, že život nemusí být soutěž. Lébl, kdykoliv hostoval v zahraničí a byl konfrontovaný s nezávislým viděním, jako by se najednou pravda obnažila, byl jen jedním z mnoha a rychle se utíkal schovat zpátky ke svým Čechům, kteří mu sice nerozuměli, ale přikyvovali, že je génius.

Jak jsem řekla, sólista je osamělý a musí svou osamělost ustát mimo pohodlný, lokajský proud, ale jinak to nejde.

A tohle jste si z potýkání s Léblem vzala i pro sebe?

Samozřejmě. Jsem sólista, vím, co k tomu patří. Přísnost na sebe, zvídavost a síla tu znepokojivou svobodu unést.

Spíš mě u Lébla udivilo, že chtěl dirigovat a zároveň nenést odpovědnost za onu osamělost, ale člověk nemůže dirigovat a zároveň stát bezejmenný v chóru. Přitom člověk není sám – když tvoříte a plně se oddáte, tak se i s vámi něco děje, a rozhodně člověk v té chvíli není třtina ve větru, je to podivná energie, která vámi proudí, a to je přesvědčivý argument.

Práce spisovatele nemůže být od-do nebo denní penzum stránek někde v ideálních podmínkách samoty. Spisovatelství, které se neodtrhlo od nejvnitřnější podstaty, to je lapání vět, které stav člověka přiblíží pravdě. Není to čekání na osvícení, spisovatel takovým okamžikům připravuje půdu pozorováním, promýšlením, hlubokou vnitřní empatií, vzděláváním se. A pak začnou v hlavě ťukat kladívka hlasitěji a hlasitěji, až donutí člověka sednout a rukou a inkoustem, rukou a klávesnicí protéká proud a nikdo neví, kdy vyschne, a nikdo neví, kdo kdy kohoutek zavře.

Radka Denemarková

FOTO: Archív Radky Denemarkové

Literární tvorba je sólová ze své povahy, takže sólistkou být svým způsobem musíte. Ale měla jste k sólování sklony, nebo jste se v sólistku postupně proměnila? A co to způsobilo?

Věděla jsem, čeho se vzdávám. Ale v umění jakékoliv vazby jsou svým způsobem škodlivé, protože vedou ke kompromisům a návratům k vyzkoušenému a ke všemu, co se za autentické jen považuje. A je velice pohodlné se schovat v davu. To je spojené s otázkou, co je vlastně psaní, a psaní není kariéra. V jistém bodě se musíte dát všanc, protože za vás neznámou cestu nikdo nevyšlape, a jedině tak lze ještě vytvořit úžasné věci a nově vnímat.

Je mi milejší jít se svou kůží na trh, třeba kontroverzní, ale vydat se všanc, nebát se rizika. Nechci ta schémata, na která si všichni v literárním provozu přivykli. Jenomže umění stejně jako život není systém a každý, kdo takový systém do toho bouřlivého řádu života vnáší, je nebezpečný a proti tomu je nutné protestovat. A pak i život napodobuje umění…

Musela jsem si stanovit hranice, kde vím, že si vytvářím vlastní svět, přirozený, bez domýšlivosti, bez zbytečností, a hlavně není na úkor pravdy. Co je pod povrchem mě zajímá, téma zpracovávám stejné a grotesknost je můj styl.

Radka Denemarková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

V čem je pro vás sólová role nepohodlná?

Je osamělá, ale jak jsem řekla, věděla jsem, čeho se vzdávám, právě s ohledem na prohloubení autentičnosti. Musíte počítat s nepochopením, zpočátku rozhodně, v malé zemi, jako je Česká republika, se vyčlenění neodpouští, protože to lidé berou osobně a nechápou, že se o jejich názor v procesu tvorby nezajímáte právě s ohledem na práci, které se dáváte všanc a chcete s ní žít v době vzniku mimo čas a prostor, mimo všechny ty prověřené procedury vzniku knih a provinciální marasmus, kterým jsou tu mnozí nakaženi a ke kterému patří podivné elitářství. Kdyby člověk zůstal v kontaktu se všemi těmi skupinkami, má velice pohodlný život. Jenomže pak se všechno nové a zároveň veliké ztrácí, protože zmizí poezie a zůstanou jen prachy a strach a zbytečnosti, které omezují.