Vaše inscenace se hrály v Česku (Sigarevovy Plastelina a Černé mléko, Vyrypajevův Kyslík) a také na prestižních scénách po celé Evropě. Co je typické pro novu ruskou divadelní vlnu, které jste oba součástí?

Vyrypajev: Všichni jsme zhruba stejně staří. Dlouho už staré ruské divadlo neodpovídalo době, tomu, co se děje na ulici. My najednou začali mluvit soudobým jazykem, odstartovali dialog mezi divadlem a diváky. Myslím, že jsme přitáhli nové obecenstvo.
Sigarev: Mě teda žádná nová vlna nepřitáhla, já do divadla pořád nechodím. Bydlím v Jekatěrinburgu, kde máme jen jednu pořádnou scénu a na ní dávají jen Caligulu. Dokážete si představit, že byste každý den chodil na Caligulu?
Vyrypajev: Naše hry se taky hrají víc v zahraničí než doma.
Sigarev: Inscenací není málo, jen jich hodně stojí za ho... Já nechci psát primitivní kousky, jen aby to oprostilo režiséry a diváky od přemýšlení. Aby se tři dějství odehrávala na jednom místě, to už je staré, to už tu bylo. Musím jim přece trochu zamotat hlavu.

Z inscenace hry Vasilije Sigareva Černé mléko v Divadle v Celetné

Z inscenace hry Vasilije Sigareva Černé mléko v Divadle v Celetné

FOTO: Michal Hladík, Divadlo v Celetné

Myslíte si, že nová vlna musí popírat starou?

Vyrypajev: Nikdo nepíše nic nového, divadelní hra je vždycky divadelní hra. Herci musí stále dobře hrát a režiséři dobře režírovat. Jen jsme dodali novou energii. V Rusku se ale velká část publika chce hlavně bavit, nad ničím nedumat. Ti na naše představení moc nechodí.
Sigarev: Touha se bavit je vidět i tady na karlovarském festivalu. Když si projdete pořadí divácky nejoblíbenějších filmů, jsou to samé komedie.

Bude se ten trend prohlubovat, budou lidé chtít víc a víc zábavy a míň a míň chodit do divadla?

Sigarev: Teď se v Rusku hodně zavírají kasina, tak se třeba do divadel začnou vracet.
Vyrypajev: Kdybychom jim zavedli v předsálí ruletku... Musíte pochopit, že intelektuální divadlo se na první pohled od zábavného neliší. V obou může jako téma figurovat Bůh nebo Čečna. Buržousti, oligarchové v Moskvě i podnikatelé v Londýně rádi chodí na představení, kde se jakoby něco řeší. Kde se předstírá závažnost. Vždycky se dá ze všeho udělat střední proud, což je to nejstrašnější. Lidé vlastně netuší, co je divadlo. Pletou si ho s cirkusem. Vítězí okázalost. Chtějí známé herce, co hrají Hamleta jen tak ležérně, nalehko.

Bojujete svým divadlem proti „zábavnosti“?

Vyrypajev: S tím se nedá bojovat.
Sigarev: Svět takhle funguje a basta.

Snímek Kyslík Ivana Vyrypajeva vznikl podle stejnojmenné divadelní hry.

Snímek Kyslík Ivana Vyrypajeva vznikl podle stejnojmenné divadelní hry.

FOTO: KVIFF

Může být vyprázdněnost divadla důvodem, proč jste zkusili film?

Sigarev: U mě ne. Vždy jsem chtěl dělat filmy, v divadle se nudím. Nejdřív jsem se chodil dívat alespoň na svoje hry, ale už ani to mě nebaví. Je jedno, v jakém městě sedím v hledišti, vidím pořád ta samá představení.
Vyrypajev: Já k filmu neodcházím. Divadlo je pro mě důležitější. Kyslík jsem natočil proto, abych rozšířil publikum, které vidělo původní inscenaci. Nepovažuji se za filmového režiséra. Kyslík je experiment.