Článek
Osobní paměť Singerovi neustále splývala s tragickou zkušeností polských Židů ve východní Evropě i za oceánem. Sám před hitlerovským pogromem utekl do Ameriky v roce 1935, aniž by se však vzdálil svým vzpomínkám a svému jazyku – jidiš.
Pokud jsem dobře počítal, vydalo Argo tomuto nositeli Nobelovy ceny (1978) čtyřiadvacet knih. Tu uznáníhodnou řadu právě teď uzavírá svazek Metuzalémova smrt a jiné povídky v tradičně spolehlivém překladu Ladislava Šenkyříka.
Jde o poslední, desátý soubor, připravený autorem k anglickému vydání tři roky před smrtí, a je to loučení v chasídském duchu výřečné, moudré a zároveň humorné, neboť spisovatel stejně jako jeho titulní hrdina Metuzalém ví, že Jahveho svět není nic jiného než blázinec, ale přitom se nevzdává víry ve skromnou pomoc poezie a umění při napravování chyb věčného stavitele, k jehož obrazu byl člověk stvořen.
Avšak není víry bez pochybností, a proto platí i otázka z prózy Pašerák: Co zmůže poezie? Vůbec nic. Mezi nacisty byl docela slušný počet básníků. Přes den tahali děti z kolíbek a házeli je do pece a po večerech psali básně.
Dvacet povídek tohoto svazku vytváří jakýsi trpký „židovský dekameron“, v němž se střídají vypravěči, čas i místa jejich příběhů, ale jedno mají společné: balvan lásky, touhy, vášně a lidské pošetilosti, ovládané ďáblíky a dybuky věčného pokušení, z nichž nejzvláštnější je dybuk teritoriální.
Pokud někdy bude nějaký jidiš kosmonaut a přistane na Marsu, jsem si jistý, že bude jidišistické území hledat tam, usmívá se autor trpce, protože…
…tak to ve světě věčných poutníků chodí.
