Mám v práci krabici od banánů plnou knih, které jsou bezprizorné. Z nějakých důvodů se k ničemu nehodily a nehodí. Nechci je vyhazovat, ale spíš je rozdávám, pokud má někdo potřebu. Jenže místo aby se jejich počet zmenšoval, je jich stále více. Přistoupil jsem proto k razantní akci: kdykoli vyjedu z práce něco vyřídit, vezmu si jednu z těch nešťastnic, naposledy si ji prolistuju v dopravním prostředku a pak ji tam nechám. To je milosrdná smrt.

Teď to odnesl svazek dvou textů Karla Matěje Čapka-Choda, čtyřkorunovka z českobudějovického nakladatelství Růže (1969). Na autora jsem měl jasný názor ze školy, že jde o naturalistu. A to mě moc nebaví. Jenže právě povídka Dar sv. Floriána vycházela v humoristickém časopise Švanda Dudák a je docela legrační, odtud spisovatelovo označení „pesimistický humorista“.

Otevřel jsem knížku zrovna na místě velmi aktuálním. Řešilo se tam počasí. Poukázal na to, že zvonění a střelba „na mráka“, zvyk to až do počátku tohoto století také u nás všeobecně pěstěný, byl pokládán za nejnesmyslnější pověru a zatemnělost mysli, a ejhle, co se nestalo! V Německu konala tyto dny „Jednota pro střelbu proti počasí“ ustavující valnou hromadu a v Bavorách založena továrna na revolverové dělo na střelbu proti zkázonosným mračnům. No a když o několik řádků stojí, že byla pronesena fulminantní řeč, tak jsem Čapka-Choda vezl zase zpět. Ale už ne do krabice.

Sice jen naskenovaný, ale zajímavý článek Čapek Chod „postmoderní“ od Veroniky Heéové najdete zde. Jinak toho o něm na síti moc není.

PS: Fulminantní: bleskový, velmi rychlý, nebo oslňující.