Co má a nemá společného s Baconem, prozradil malíř Franta

Nám možnost žít společně s Jacqueline v Československu nedovolili. Ona sem přijela dvakrát, ale policii se to nelíbilo a po druhém pobytu Jacqueline řekli, že už ji sem nepustí.

Ono to dneska zní směšně, ale podezírali ji ze špionáže, nelíbilo se jim, že je z kapitalistického světa, dokonce z koloniálního, protože se narodila v Alžíru. Tohle se uvolnilo až později v šedesátých letech. Tak jsem odešel, přes Berlín, já. Stejně jsem se chtěl podívat trošku ven, jak si organizují existenci jinde, ale i proto, že jsem chtěl poznat o umění víc, než co je socialistický realismus. V Itálii jsem měl první možnost setkat se se současným uměním, navíc tehdy bylo v Benátkách Bienále, to v těch letech byla dost výjimečná příležitost dozvědět se něco o různých tendencích nebo přístupech k umění.

A potom mě pochopitelně zajímala Francie, která v těch letech pořád přitahovala umělce z celého světa. Dneska Paříž soutěží hlavně s New Yorkem, ale tehdy nabízela víc, ti největší umělci v těch letech ve Francii sídlili, ať už to byl Picasso, Chagall, Miró nebo domácí Braque.

Ano. A poměrně dost rychle jsem dostal odpověď, prakticky za tři měsíce, co jsem se usadil, jsem začal malovat a po čtyřech letech už mě vybrali reprezentovat Francii na pařížském bienále. Což mě překvapilo a moji maminku ještě víc, protože ona mi psala: Proč sis vybral zrovna Francii, kde je takový silný rasismus a kde je velká konkurence?

Požádali jsme o stipendium tři. Já, Bedřich Dlouhý a Theodor Pištěk. Táhlo se to měsíce, v jednom momentě že ano, pak zase že ne, pak zase ano. A nakonec že ne. Prý uvidíme později, teď na to nejsou peníze. No a já jsem si vzpomněl na člověka, se kterým můj tatínek pracoval ještě před válkou v Itálii, měli společnou firmu. Otec potom odešel do Německa, do Hamburku, kde otevřel firmu s českým sklem a porcelánem. A ten pan Hanzlík zůstal pořád v Itálii. Zeptal jsem se tatínka, jestli náhodou ten jeho kamarád, který mu za pomoc dost dlužil, ale žil ve velmi slušných podmínkách, by mi nepomohl. A on okamžitě napsal: Ano, já mu studium zaplatím. Navíc jeho sestra žila v Československu, čili já jsem měl možnost to vrátit. Bohužel Pištěk a Dlouhý žádné řešení nenašli, tak jsem tam jel sám.

V malování myslíte?

Mě vždycky zajímala figura. Anatomii jsem studoval poctivě, doplňoval jsem to někdy studiem v pitevně, kde jsem měl tehdy kamarády z medicíny. Chtěl jsem vědět všechno o tom obalu, o té schránce, protože tělo je jednak mechanika, jednak obal na všechny ty pocity. To pro mě byl základ.

Jacqueline v tu dobu studovala na univerzitě v Nice, ale já chtěl odejít do Paříže. Ale zjistil jsem, že pár kilometrů od nás bydlí Picasso, na druhé straně Chagall, Fernand Léger taky deset, patnáct kilometrů od Nice, Matisse to samé. Čili nakonec jsme na jihu zůstali. On ten kraj, Nice, Cannes, Menton, to je, myslím, ve Francii takové druhé kulturní centrum po Paříži, obzvlášť v těch letech, v druhé polovině padesátých a v šedesátých letech.

I když velký handicap to tenkrát byl, protože tisíc kilometrů od Paříže, to něco stojí, a v Paříži na to ještě neuměli myslet. Kolikrát mi zavolali kvůli výstavě a teprve pak si uvědomili, jaké potíže budou s transportem. Ale nakonec se mi i přes tu vzdálenost podařilo navázat velmi silné kontakty, a nejen v Paříži.

Jednou mě přátelé skoro násilím, v uvozovkách, přesvědčili, že by bylo dobré, abych obnaženého člověka viděl zblízka každý den od rána do večera v původním, originálním balení. A ten první dojem byl tak silný, že jsme potom řadu a řadu let dojížděli každý rok někdy i dvakrát. Asi patnáct pobytů v celé Africe, kde jsem měl možnost pozorovat člověka a uvědomovat si ty základní věci. To je obloha a země a silné vztahy ještě tolik nenarušené technikou nebo velkými stavbami. A ostrov Goré, odkud se odváželi otroci, mě to pohltilo tak, že při mé první cestě do New Yorku jsem mířil hlavně do čtvrtí Bronx, Harlem, Brooklyn, tam, kde se soustředilo to původně africké etnikum.

Černý Američan, který sní o Africe jako o své vlasti, má dneska velmi zkreslené představy o kontinentu, ze kterého pochází. Málokdo se tam může vrátit, idealizuje si to. Jako já jsem si později třeba zidealizoval Československo, když jsem sem nemohl dvacet let přijet. Vyprávěl jsem o něm svým dětem, a když jsme sem poprvé přijeli, tak to nesouhlasilo.

V Bronxu na mě asi nejvíc zapůsobila síla a vitalita těch lidí, přes veškerý nános jsou tam ty kořeny cítit, a projevovalo se to například v odporu vůči diskriminaci. Že je prezidentem Obama, je důsledkem téhle vitality.

To rozhodnutí opustit rodnou zem bylo těžké a já jsem věděl, že to pro mě bude mít dalekosáhlé následky, protože tehdy se říkalo Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Měl jsem tu rodiče, bratra.

Na druhé straně ta touha žít plně, s Jacqueline, a malovat, práce v jiných podmínkách než stisknutých totalitním systémem, tohle dát na váhy a rozhodnout se, to nebylo jednoduché. Možná, že mi pomohlo, že můj otec v mládí procestoval skoro celý svět a potom se jako voják angažoval pro českou věc za první i za druhé světové války. Když Hitler obsadil Československo, byl zrovna v Turecku na nějakém veletrhu. Odjel do Francie, kde se přihlásil do armády, tam to netrvalo dlouho, a tak odešel do Anglie a vrátil se v roce 1945 s československou armádou. Bojoval taky u Dunquerku.

To jsem asi zdědil, touhu podívat se po světě nebo si vybrat z toho, co svět nabízí, nezůstat jen u toho, co se mi servíruje od rána do večera. Takže jsem věřil, že otec moje rozhodnutí snadno pochopí.

Měl jsem vzácného přítele, Grahama Greena. On bydlel v Antibes a už při druhé návštěvě mně řekl: Vy možná neznáte jednoho anglického malíře, ale já vám o něm něco řeknu a dovezu vám z Londýna knihu. A dovezl velikánskou knihu, což mě v tom prvním momentě položilo na lopatky. Ale na druhé straně mi to dodalo ohromnou sílu.

Myslím si, že Baconův svět a můj svět jsou si strašně vzdálené. Ale zájem o člověka, jít mu do těla, pod kůži, abych se dozvěděl, co se v něm odehrává, je nám společný.

On byl velmi anglický. Odpovídal tomu, co nám otec vyprávěl o Anglii. Tatínek taky chtěl žít zbytek svého života v Anglii, když se po válce vrátil, obdivoval anglickou společnost. A Graham Greene v sobě nesl silnou dávku těchto znaků. Mezi námi vznikl postupně velmi silný vztah, ale trvalo to, šlo to velmi pomalu.

On byl velmi anglický. Odpovídal tomu, co nám otec vyprávěl o Anglii. Tatínek taky chtěl žít zbytek svého života v Anglii, když se po válce vrátil, obdivoval anglickou společnost. A Graham Greene v sobě nesl silnou dávku těchto znaků. Mezi námi vznikl postupně velmi silný vztah, ale trvalo to, šlo to velmi pomalu.

On byl velmi anglický. Odpovídal tomu, co nám otec vyprávěl o Anglii. Tatínek taky chtěl žít zbytek svého života v Anglii, když se po válce vrátil, obdivoval anglickou společnost. A Graham Greene v sobě nesl silnou dávku těchto znaků. Mezi námi vznikl postupně velmi silný vztah, ale trvalo to, šlo to velmi pomalu. Zajímavé bylo, že on mně například přiblížil českou literaturu, byl první, kdo mi řekl o Milanu Kunderovi, o kterém jsem tehdy nic nevěděl. On proběhal celý svět, měl velmi široký pohled, i když jsem ze začátku cítil, že byl dost do ruda, do červena. Ale to jsem naprosto respektoval, vždyť mnoho miliónů lidí si myslelo, že z té strany, ze Sovětského svazu, se dá čekat nějaká pomoc, byla to velká naděje. Ale bohužel zklamaná.

On byl velmi anglický. Odpovídal tomu, co nám otec vyprávěl o Anglii. Tatínek taky chtěl žít zbytek svého života v Anglii, když se po válce vrátil, obdivoval anglickou společnost. A Graham Greene v sobě nesl silnou dávku těchto znaků. Mezi námi vznikl postupně velmi silný vztah, ale trvalo to, šlo to velmi pomalu. Zajímavé bylo, že on mně například přiblížil českou literaturu, byl první, kdo mi řekl o Milanu Kunderovi, o kterém jsem tehdy nic nevěděl. On proběhal celý svět, měl velmi široký pohled, i když jsem ze začátku cítil, že byl dost do ruda, do červena. Ale to jsem naprosto respektoval, vždyť mnoho miliónů lidí si myslelo, že z té strany, ze Sovětského svazu, se dá čekat nějaká pomoc, byla to velká naděje. Ale bohužel zklamaná.

A taky jeho pohled na umění. Vybízel mě, abych psal, několikrát mi nabízel, abych to, co říkám, dal na papír, že mi s vydáním pomůže. Jenomže já jsem tehdy prakticky víc než patnáct let nepromluvil česky, psal jsem sice mamince a tatínkovi, pochopitelně, ale moje čeština už se ztrácela a ve francouzštině jsem ještě nebyl dost silný, abych v ní psal. Prostě jsem ten moment tehdy propásl. Ale mně šlo spíš o malování, o vyjadřování obrazem.

Franta se poprvé v Česku představil až v roce 1993 na litoměřickém sympoziu Otevřený dialog triptychem Svědek inspirovaným Terezínem. Později tento obraz koupili Japonci a v Muzeu současného umění v Nagoji pro něj vybudovali zvláštní místnost. Výběr z jeho tvorby je do 27. září vystaven v centru Egona Schieleho v Českém Krumlově.