Z dalších knih, které se později v různých překladech objevily, jsem měl pocit, že Kořán vyzobal ze spisovatelovy vánočky všechny hrozinky. Novinka z dahlovské paperbackové série, kterou už delší čas vydává Volvox Globator, román Sometime Never, kdovíproč Pavlem Sojkou přeložený jako Hon na lišku, je z počátečního autorova období. Vyšel v Anglii v roce 1949.

Roald Dahl sloužil za 2. světové války jako pilot stíhací perutě Královského letectva a tahle válečná zkušenost je i v pozadí románu, jehož hrdiny jsou sice tři kamarádi, letci z Bitvy o Británii, kdy zářijové počasí roku 1940 bylo bohaté na bomby a Němci se rojili nad městy…, ale jak se ukáže, o ně nakonec nejde.

Tahle satirická sci-fi „pohádka“ napsaná v ovzduší studené války hrozící proměnou ve válku tlačítkovou je totiž o lidstvu obecně a především o gremlínech, skřetech vysokých asi šest palců, s tlustou oháňkou a růžky na čele, oblečených do leteckých kombinéz a s přísavnými zelenými buřinkami na hlavě. Co dělají? Mrňavými vrtačkami ničí křídla a motory spitfirů a letlampami zapalují jejich palivové nádrže. Ani po porážce nacismu se však nevzdávají. Jsou jich milióny a milióny, žijí v podzemí, živí se brambužinami a čekají na chvíli, kdy svět podlehne zhoubné nemoci nacionafililídě, která lidstvo přivede až ke 3. světové válce a totální zhoubě ničivou zbraní vyrábějící bakteriální mlhu.

Tehdy se gremlíni ujmou vlády nad zemí bez lidí, ovšem i oni začnou záhadně mizet.

Proč? Inu, protože existovali jen v lidské mysli!

To dá rozum, tak to chodí… Potíž je v tom, že tahle jaksi mnohomluvná sci-fi férie má sice už znaky Dahlova rukopisu, jen jí chybí pozdější autorovo umění škrtat.