„Michael Jackson umřel.“ „A umřel jen tady v Lipsku, nebo i jinde?“ típla Rita cigaretu. „I jinde.“ Bylo dlouho po půlnoci, bar Cantona uprostřed města. Intoši, pár malířů, studentky umění v červených a oranžových punčocháčích, v rohu dva tři osamělí rockeři s šednoucími hřívami a vzpomínkami. Fakt? Fakt to má za sebou? Tenhle chlápek z jiného světa, co chtěl být nesmrtelný, to normálně, obyčejně, tak nějak lidsky zabalil?

„Bouchla mu hercna, nebo co,“ přikývnul barman, nalil všem další panáky, vše na účet Cantony, když je ten popový smutek. Usmál se na Ritu a ona se na něj dívala o chvíli dýl. A barman v kompu vylovil desku Thriller.

A lidi se začali malinko hádat, čepýřit a nakonec i dojímat. Byl umělej. Sám seš umělej. Byl máklej. Všichni jsou. Všechno si nechal vybělit a vyměnit, jen srdce nestihnul. Srdce nevyměníš. Byl soundtrack mýho dětství. Legenda. Discosračka. Náhodou, Thriller je skvělá deska. A pak Moonwalk, Měsíční chůze, to byla taneční pecka, na to se balily holky. Něco s ním skončilo.
„Napodoboval jsem ho na diskošce,“ přiznal se Ritě punkující barman. „A říkal sem si Majkl.“
„Já jsem s ním zase chtěla chodit,“ usmála se na něj.

Chvíli bylo mezi nimi ticho, barman se díval na Ritu a Rita na něj, a pak někdo z party rockerů řekl, že on ho taky poslouchal a napodoboval, prý, aby poznal zbraně nepřítele na hudební frontě. A barman řekl „Tak moment,“ a pak se zeptal, jestli tady je ještě někdo, kdo Jacksona napodoboval, a ruku pomalu zvedli všichni. Někdo se trochu styděl, někdo ne.

Barman rozhodl, že je na čase moonwalk provětrat. Ohulil Thriller, vyskočil na bar a pár holek s ním a začali to zkoušet, hýbat nohama, někam jít, a přesto zůstávat na místě, předstírat pohyb, jak to někdy přichází v životě. Jak to je v životě. Nakonec na baru tančili všichni, co v Cantoně byli. Všichni zapíjeli chlápka, co chtěl být bohem, a dávali mu sbohem. Trsala i Rita, vlasy jí vlály, vířily kolem hlavy a padaly dolů na prsa napnutá pod těsným šedým tričkem. Dívala se na barmana, na jeho tetování na předloktí, chtěla se ho dotknout. Pohladila jeho kérku, ale barman se podíval jinam. Ke dveřím. A pak to uviděla i Rita. Michael Jackson vplul do dveří Cantony, ve stříbrném obleku zářil jako kometa. Zpíval s nimi, ale s každým měsíčním krokem ubýval, zhasínal, rozpadal se, až nakonec zmizel.

Bulvár před Cantonou byl tichý a prázdný, popraskaná kůže asfaltu se leskla od deště. Rita šla uprostřed po tramvajových kolejích. Zpívala si Billie Jean is not my lover, balancovala s cigaretou v ruce, myslela na barmanovu kérku, kterou ještě trochu cítila v prstech, a pomalu kladla na kolejnici své dlouhé nohy v teniskách těsně za sebou, jako by kráčela po kladině. Ten nejkrásnější moonwalk. Opravdový. Tady. I jinde. Nikdo to neviděl.