Radši mám outsidery, říká Jana Šrámková

Nečekala jsem to a také mě to ještě udivuje. Všichni, kdo text předem znali, mě připravovali, že zůstane velmi komorní záležitostí, ať počítám s tím, že asi nebude mít žádný veliký ohlas.

Příjemně mě překvapilo, že knížku čtou jak ti literárně zdatní a zběhlí, kteří si spíš užívají, jak je to napsané, snad kompozici, nějakou celkovou sevřenost textu, práci s motivy, nedoslovnost, ale že oslovuje i ty, kteří zase nejsou zvyklí číst až tak moc nebo čtou víc spotřebně. Ti silně prožívají příběh, ze kterého jsem já měla dojem, že tam vlastně ani není, nebo že je jen takovou spodní jednoduchou linkou, co drží text pohromadě. Až mě zaskočilo, že je pro spoustu čtenářů tak silná, chytne je a nese až k poslední stránce. Snad jsou lidi tak vyprahlí po příbězích, že jim stačí malinko.

Přijde mi, že se toho děje tolik bezprostředně kolem mě, že ne -mám ještě zmapované ani nejbližší okolí. Proto necítím potřebu nikam dál expandovat. Možná je ve mně atrofovaná touha, tedy spíš netouha po dobrodružství a možná je to dané jenom okolnostmi, že se mi cestování nikdy nepřihodilo. Ale nechybí mi. Horečné ježdění na mě působí jako strašně povrchní fenomén. Lidi se někam podívají, pár věcí okouknou a myslí si, že poznali kus světa. Přitom si jenom odškrtli několik atraktivních položek v mapě, viděli pár turistických lákadel a mají dojem, že pochopili něčí mentalitu nebo kulturu a že je to náramně obohatilo. Kdybych mohla někde dlouhodobě žít, do toho bych asi šla, ale jinak snad ani ne.

Domov mám silně zažitý jako zázemí ve smyslu rodiny a vztahů, ale nepojí se mi k němu vůbec žádné místo. Možná to nakonec souvisí s tím mým necestováním. Toužím po nějakém místě – domě, lokalitě, krajině – kde bych byla doma. Ale nic takového nemám. Takže bych se místo cestování naopak ráda usadila, akorát nemám kde.

Jsem z farářské rodiny, celý život jsme se stěhovali a totéž mám doma i teď. Měla jsem jedno jediné místo, kam jsem se celý život vracela, babiččin dům ve Vysokém Mýtě. A ten je prodaný. Teď zrovna bydlím na sídlišti v pronajatém bytě.

Snad jsem si někdy naivně myslela, že by mi to šlo, ale asi jsem to nikdy nemínila úplně vážně. Teologii jsem šla studovat spíš pro osobní potřebu, pro vlastní růst, udělat si v zásadních věcech jasno, prohloubit víru. Taky jsem zvyklá ke všem věcem, o které se zajímám, načerpat nějaký teoretický základ.

Ano, z Církve bratrské. Na teologii už jsem šla s osobní vírou.

Malé dítě víru ještě moc nereflektuje – do jakého prostředí se narodí, takové přijímá a přijde mu přirozené. Já si na to své rozhodně nemůžu stěžovat, měla jsem jak úžasné rodinné zázemí, tak i širší komunitu církevního sboru.

Pořád! Copak jde věřit jinak?

Víru člověk nemůže podědit, respektive může podědit nějaký kulturní kontext, určitou tradici, snad i nějaké morální hodnoty, ale pokud mluvíme o víře, musí přijít určitá fáze, kdy se ta dětská nekomplikovaná buď vytratí, nebo se zosobní. Já jsem v relativně útlém věku došla k tomu, že cestou víry půjdu, že to tak opravdu chci a nemůžu jinak. A potom, právě když jsem studovala teologii, přišel hodně velký zlom, protože jsem se poprvé setkala se spoustou názorů, výkladů a jiných pohledů, které se v mnohém rozcházely s tím, v čem jsem byla vychovaná a co jsem považovala za samozřejmé a nezpochybnitelné. Všechny jistoty se mi v té době nějak sesypaly a musela jsem začít od nuly a znovu si odpovídat na základní otázky a ujasňovat si, proč skutečně věřím tomu, čemu věřím, o co to opírám, na čem stavím.

Najednou neobstál argument, že mi to řekl někdy někdo v hodinách náboženství, že to takhle prožili předkové. Tápala jsem alespoň po životním minimu víry, za kterým bych si mohla stát – to bylo osobně hodně náročné období, protože se dotýkalo kořenů toho, kdo jsem. Ale rozhodla jsem se, že si takové otázky klást chci, že si radši nechám všechno zbourat než žít s prefabrikovanými odpověďmi. A že stojím jen o to, co se podaří znova pomalu vybudovat, i když ta nová stavba třeba už nebude tak pěkná, souměrná a majestátní. Nelituju.

Rozhodně. Ale to není jistě moje specifikum, spíš jde o fenomén celonárodní nebo obecně středoevropské kultury, že nás víc zajímají ti malí, ti kolem, ti, kteří hrdinové nejsou, a pokud ano, tak jenom z donucení.

Outsideři jsou daleko zajímavější, protože kdo má dost síly být hrdinou, je okolnostmi zároveň donucen spoustu věcí neřešit. Když člověk z jakéhokoliv důvodu musí stát vpředu, chová se jako hrdina často jen proto, že se to od něj očekává. Ať mu to je, nebo není příjemné, musí kvůli své roli sám sebe zplošťovat a ořezávat ze sebe nejzajímavější aspekty lidství, aby byl obecně přijatelný. Musí být jednoznačný. Outsideři nemusí, a proto jsou daleko plastičtější.

Mít víru a nějak ji prezentovat, je dobrý způsob, jak si lidi oťukat. Rychle zjistíte, koho máte před sebou. Pro některé je to naprosto nepřijatelné, ťukají si na čelo, a to vypovídá převážně něco o nich samých, ale s tím se v poslední době zase tak často nesetkávám. Je mi sympatické, že většina lidí dokáže ponechat ostatním svobodu názoru – a to nejen ve smyslu právním, ale i sociálním a emocionálním. Jistě, víc než tolerance je to možná nezájem, ale pořád je mi to bližší než kultury náboženskofilní, kde vyznávání přerůstá v militantní horlení a manipulaci. Takže paradoxně přiznávám, že se v naší dost sekulární společnosti cítím rozhodně líp než třeba v Americe, kde se náboženská témata tlačí tak silně, až jsou protivná. Dokonce i mně.

Ano, krátce, šest týdnů na studijním pobytu na velké křesťanské univerzitě, odkud jsme cíleně objížděli různé sbory a komunity. Tamní sepětí křesťanství a národního uvědomění je mi neskutečně cizí. Ale vždyť ono stačí číst jejich literaturu a dívat se na jejich filmy a je to jasný.

Na to, do jakého kontextu vznikl, je podle mě velmi dobrý. Jistě je to v překládání krok dopředu, takže záslužný počin. Už pro to osobní nasazení, patnáct let náročné práce, shánění financí, aby byla aspoň nějaká základní podpora pro překladatele.

Spíš jsem se obávala o literární kvalitu, a ta mě příjemně překvapila. Zvlášť starozákonní příběhy, které jsou samy o sobě hodně dynamické a literárně poměrně náročné, teď konečně drží pohromadě, chytnou jako detektivka. To v ekumenickém překladu zmizelo, příběhy působily šroubovaně, přerývaně, často až nepochopitelně. Tady to má tah originálu.

Když jsem končila teologii, cítila jsem se ještě na jednu školu. Chtěla jsem studovat literaturu, právě přes ty starozákonní narativy a přes hebrejskou poezii jsem se do ní během teologie zamilovala. Ale po těch letech biflování hebrejštiny, řečtiny a starověkých reálií jsem byla docela unavená a představa staroslověnštiny na bohemistice mě v tu chvíli moc nelákala. A úplně náhodně jsem narazila na stránky Literární akademie. Studijní plán mě nadchl, a tak jsem šla do něčeho, co by mě v životě nikdy nenapadlo, do studia na soukromé škole.

Kromě vší teorie i praktické dovednosti, prostor profilovat se, věnovat se tomu, co člověka opravdu zajímá. Možnost k bezpočtu literárních a přidružených oborů najít přímo ve škole někoho, kdo se tomu věnuje, má zkušenosti, zná to z praxe, poradí, dá zpětnou vazbu, eventuálně poskytne know how, jak to v daném oboru funguje, což jsou informace, které nejdou jinak moc sehnat. Pro člověka, který není sám o sobě úplně asertivní, je to nedocenitelné.

Psát jsem chtěla, byl to sen, ale brala jsem to spíš jako pokus. Nutkavě jsem hledala nějakou cestu, jak se tvořivě vyjádřit. Zkoušela jsem to trochu přes hudbu, přes focení, ale pořád jsem věděla, že to není přesně ono. A pak přišel ten pocit, když to poprvé zafunguje, jak má. Teď mám pocit, že jsem se našla.

To mě spíš leká, než povzbuzuje, protože už jsem zaškatulkovaná. Všechnu pozitivní kritiku i Ortena beru jako ocenění pro Hrušku, ne pro sebe. Mám silnou potřebu oddělovat se od textu. Jistě, mám ho ráda, dokonce myslím, že se povedl, ale když říkáte úspěch, znervózňuje mě to, protože vůbec netuším, jestli se někdy ještě něco podobného podaří. Nemyslím, že bych objevila nějaký svůj styl, kterým to od teď půjde, a budu sypat jednu věc za druhou. Určitě budu psát, ale přece něco úplně jiného, zase budu začínat od nuly.

Takže je ten ohlas zároveň lehce frustrující. Když se od člověka nic nečeká, má jednodušší výchozí pozici, než když si na hřbetě nese balík očekávání.