Ukázka první.
Básník / Blah, kdo jen pro svou osobu / z dum vznešených svá díla spřádal / a od lidí jak od hrobů / mzdy za své city nepožádal! / Blah, kdo byl mlčky poetou / a trním slávy nevěnčený, / ni neznán chátrou prokletou. / V hrob sešel potom bezejmenný! / Je sláva víc než klamné snění? / Je to snad šepot, jímž nás čtou? / Zášť, s níž nás nevědomci štvou? / Či hlupcovo snad vytržení?

Ukázka druhá.
Pranic se nedivím, dá-li si zlatník zaplatit prsten, nebo švec boty. Ale básník! Cožpak potřebuje ke svému dílu kůže, dratve, floků, smůly atd.? Musí vysedět co učedník u svého mistra celá čtyři léta, než dosáhne za vyučenou, nebo pět let, když přišel do učení „bez peřin“? Nikdo nepředpisuje básníku, jak dlouho se má učit, on ví dle Geibla již vše, poznal-li celý svět, celou historii, učil-li se ode všech dobrých spisovatelů starých i nových, prostudoval-li cizí země, i cizí jazyky, rozumí-li lidskému srdci a nejtajnějšímu jeho hnutí, dovede-li vyjádřit slovem i to, co sobě doubrava v dřímotě šumí, a dovede-li opanovat přírodu a lidstvo - víc nepotřebuje. A od kohopak chce peníze za své dílo? Objednává si je někdo u něho? Nikoli, on pracuje z vnitřního popudu, on musí básnit, on sám má nejvyšší radost ze spředených svých snů - potěší-li pak ještě někoho jiného, je to náhoda, ne úmysl. Není to hanba, když chce brát básník dvacet zlatých honoráře za arch písní, které ho nestály pranic?

Ukázka první je z Rozhovoru nakladatele s básníkem od Alexandra Sergejeviče Puškina (překlad V. A. Jung), ukázka druhá z Několika skutečně moudrých slov o spisovatelském honoráři, zároveň praktických zkušeností upotřebení vyslovovaných zde zásad (1871) od Jana Nerudy. Oba básníci to berou s nadhledem. Puškin končí: Básník / Máte docela pravdu. Tuhle máte můj rukopis / Však se nějak dohodneme. Neruda končí: Dixi! Cítím, že kázání působilo dobře. Jsem teď klidný a půjdu k svému nakladateli, aby mně půjčil ještě jednu stovku. Nepůjčí-li, udělám mu budoucí neděli skandál!

Jestli čekáte, že teď v posledním odstavci provedu to, co se nabízí, tedy že Puškinovy verše a Nerudovu prózu propojím umně s finanční krizí (která je jen viditelnou částí ledovce-krize obecnější), jste úplně vedle. Jde opravdu jen o úžas z náhody. A taky z toho, jak je Jan Neruda, v tomto případě jako novinář, i po tolika letech čtivý, zajímavý a neantikvární. Až jsem se zastyděl, že jsem se chtěl jeho kompletního díla zbavit.

Čtrnáct Nerudových fejetonů (čte Bořivoj Navrátil) si můžete poslechnout zde.