Článek
Lze hudebně doprovázet snímek, aniž byste ho předtím viděl?
Je samozřejmě dobré, mít o něm alespoň základní informace. Většinu filmů ze svého repertoáru jsem nejméně dvakrát zhlédl. Ale ona ta znalost potom při hraní moc nepomáhá. Za klavírem je lepší nepřemýšlet, protože myšlenky vás hrozně zdržují.
Je vaše hra při stejném filmu vždy stejná?
Metropolis, který je na programu dnes, jsem hrál i před pár týdny v Rakousku. Ale ta dvě představení budou úplně jiná. Taky proto, že dění na plátně sice může být identické, vždycky se však liší publikum i prostředí.
Takže pokaždé saháte k improvizaci…
Ano, to je podstata mé práce. Doprovázení němých snímků je velký adrenalin.
Existuje typ filmové situace, který se vám doprovází hůř než ostatní?
Scény, kde je málo pohybu a málo emocí.
Už jste svými prsty na klaviatuře oživil na 400 filmů. Je zrovna Metropolis Fritze Langa pro vás výjimečný?
Asi vás nepřekvapím, když prohlásím, že výjimečný je pro mne vždycky ten snímek, který je zrovna na programu. Já popravdě ani nevím, kterou verzi Metropolisu tady vybrali, obvykle hraji dvouhodinovou. Je poměrně fyzicky náročná, jelikož nabízí stále nová a nová dramatická zakončení.
Jak jste se vůbec k tomuhle povolání dostal?
Už je to dvacet let. Ani nevím, jak se to přesně stalo, asi to ani nemělo žádný zvláštní důvod či předehru. I když přeci jen… Víte, já trávil mládí v internátní škole. Nebylo to zrovna šťastné období, jediný světlý okamžik nastával každou neděli, kdy nám pouštěli němé grotesky – například Laurela a Hardyho. Plátno bylo pro mě tehdy jakýmsi oknem ke svobodě. A nakonec jsem u něj také skončil.