Hlavní obsah

RECENZE: O lásce, jazzu a emigrantském stesku

Pawel Pawlikowski získal Oscara za černobílou Idu a nyní přichází se Studenou válkou, oceněnou v Cannes za režii. Napínavý příběh o lásce, komunismu a emigraci používá brilantním způsobem hudbu. Některá témata a situace přitom silně zavání „kunderovštinou”, což nemusí být na škodu.

RECENZE: O lásce, jazzu a emigrantském stesku

Poprvé se velmi mladá muzikální Zula a zkušený muzikant a sbormistr Wiktor potkají v roce 1949 na konkurzu do souboru lidových písní a tanců. Film se tehdejším lidovým zpěvům nevysmívá, spíše se smutně pozastavuje nad tím, jak je komunisti zneužili. Milostný příběh hudebníků, do nějž brutálně zasáhne politika, sledujeme v syrových černobílých záběrech.

Snímek svádí k o onálepkování „melancholický“ nebo „lyrický“, což by bylo mírně zavádějící, je totiž současně nabitý dějem. Oba hrdinové prožívají nebezpečné situace kvůli pomstychtivosti komunistického režimu, sledují je agenti a udavači.

Wiktor prchá do Paříže před Berlín, ale Zula si to na poslední chvíli rozmyslí. Na Západ se dostane až později, zase Wiktora vyhledá a plánují si společný život. Jenže zase dojde na souboj rozumu a vnitřních běsů.

Prudce emocionální žena nemá afektovanou Paříž moc ráda a po určité době mizí stejně nevysvětlitelně, jako se objevila. Muzikant tak stojí před hrozivým rozhodnutím, jestli se vrátit do komunistického Polska a hledat ji.

Pawlikowski používá velmi prudké střihy, nedlouhý film uhání vpřed poměrně překotně, někdy ani nenechá emoce doznít. Každopádně se zřejmě zařadí k nejlepším filmům na karlovarském festivalu, přičemž osobní hodnocení každého diváka silně závisí na jeho vztahu k hudbě. Téměř třetinu stopáže totiž tvoří různé koncerty, jak folklorní, tak jazzové. Mají uhrančivou kvalitu, pokud to divák umí ocenit.

Celkové hodnocení: 80%

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků