Jak by se dala uvést letošní hlavní soutěž? Mají ty filmy něco společného?

To je otázka, kterou pokládám já novinářům na konci festivalu, poté, co zhlédli většinu filmů. Já odpovědět moc nedokážu, my filmy vybíráme v průběhu čtyř měsíců hnáni naopak snahou o co největší žánrovou i stylovou pestrost. Dá se ale říct, že pokračujeme v podpoře mladých talentů – polovina filmů v hlavní soutěži jsou debuty. A v míře větší než obvyklé se nám myslím podařilo sehnat snímky s nezaměnitelným autorským rukopisem, které mají zároveň potenciál oslovit širší publikum.

Platí to poslední i o českém zástupci v hlavní soutěži, novém filmu Václava Kadrnky Křižáček?

Křižáček jako stylisticky poměrně dost vyhraněná adaptace básně Jaroslava Vrchlického je snímkem výjimečným a vyžadujícím od diváka jistou otevřenost vůči netradičnímu filmovému tvaru. Nečekáme od něj, že osloví masy, ale doufáme, že zasáhne ty, kteří v kinematografii hledají uhrančivé a kontemplativní zážitky

Když jsme spolu dělali rozhovor loni, vyznal ses mezi řečí k náklonnosti ke Kadrnkovým filmům. Co je na něm jako na režisérovi pro tebe přitažlivé?

Obdivuji jej jako tvůrce, který používá prostředky filmového jazyka opravdu s jistotou, takových filmařů v Česku moc nemáme. Jak komponuje záběry, jak pracuje s filmovým vyprávěním, jak si umně pohrává s diváckým očekáváním, jak dokáže ve známých hercích objevit skryté vrstvy – to všechno je u něj výjimečné. Velmi si jej vážím i jako člověka, který jak v mezilidských vztazích, tak v přístupu k uměleckému vyjadřování nade vše staví pokoru.

Mohl bys ve stručnosti načrtnout, o čem tedy Křižáček vypráví?

S jistou nadsázkou můžeme říct, že jde o středověkou road-movie, odehrávající se během křížových výprav, především těch dětských, o kterých se toho tolik neví. Devítiletý Jeník utíká z rodné tvrze směrem ke Svaté zemi, přičemž v patách je mu jeho otec, rytíř Bořek v podání Karla Rodena. Je to film z jiných časů, ale zároveň s tématem vztahu otce a syna, které Kadrnka zpracoval už ve svém předchozím snímku Osmdesát dopisů.

Karel Roden jako rytíř Bořek v novém filmu Václava Kadrnky Křižáček

Karel Roden jako rytíř Bořek v novém filmu Václava Kadrnky Křižáček

FOTO: Česká televize

Viděl jsem dosud šest filmů z hlavní soutěže a řekl bych, že se v nich odráží to, jak se svět obecně politizuje, že i v nich se politika zjevuje docela často…

Jednoznačně. Zejména mladí filmaři se obecně chtějí čím dál více vyjadřovat k problémům sužujícím dnešní svět, jako jsou uprchlická krize, trauma z nedávných válečných konfliktů a jejich přetrvávající vliv na naši mentalitu, intolerance vůči menšinám etnickým či jiným, velmi nevybíravé zacházení nadnárodních korporací s jejich zaměstnanci a tak dále. Všechna tato témata jsou obsažená i v letošní karlovarské soutěži prostřednictvím více či méně vyhroceného autorského přístupu.

Které konkrétní tituly bys v tomto směru vypíchl a proč?

Určitě film Ještě víc, suverénní režijní debut známého tureckého herce Onura Saylaka, který umně propojuje intimní linku s velmi palčivým aktuálním společensko-politickým problémem. Najdeme tu komplikovaný, vyhrocený vztah otce a syna, kteří si přivydělávají pašováním uprchlíků z Blízkého východu.

Poměrně přímočarou kritiku krutého nakládání s osudy zaměstnanců ze strany velkých firem pak nabízí francouzské psychologické drama Korporace. Bosenský debut Chlapi nepláčou nebo nový film karlovarským divákům už známé polské režisérky Joanny Kos-Krauzeové Ptáci zpívají v Kigali se zase s odzbrojující intenzitou zabývají traumatickými zážitky z krvavých válek na Balkáně, respektive ve Rwandě.

Politiky se úzce dotýká také film George Ovashviliho, který si před třemi lety udělal ve Varech velké jméno Kukuřičným ostrovem. Jak bys představil jeho Chibulu?

Jde o psychologickou studii přibližující několik dní ze života prvního demokraticky zvoleného gruzínského prezidenta po rozpadu SSSR Zviada Gamsachurdii. S ním i s jeho věrnými druhy se setkáváme v kritickém okamžiku, kdy je nucen se schovávat v horách před pučisty a bojovat o přežití. Ovšem je neradno čekat klasický životopisný snímek, spíše prostřednictvím úchvatných obrazů a kompozic vyprávěný archetypální příběh muže stojícího tváří v tvář absolutní konečnosti vlastní moci.

Zakončeme tu krátkou exkurzi po hlavní soutěži ještě slovenským zástupcem, filmem Čára…

Čára je kriminální thriller odehrávající se v roce 2006 na slovensko-ukrajinském pomezí, ve světě pašeráků a zkorumpovaných policistů. Režiséra Petera Bebjaka považuji za jednoho z nejtalentovanějších tvůrců z našeho teritoria. Velmi dovedně mísí žánry a jeho snímky v sobě mají jakousi imponující živelnost, díky které intenzivně komunikují s divákem. Myslím, že to bude pro naše publikum velmi příjemné a svěží překvapení.

Čeští diváci ho asi znají hlavně coby režiséra televizních kriminálek, jako jsou Kriminálka Anděl, Případy 1. oddělení, Mordparta. V čem jde ve své filmové tvorbě dál?

Ve velmi cílevědomém zdokonalování řemeslné stránky filmu a zároveň ve snaze tvořit komplexní a snadným definicím se vzpírající díla jak co do vývoje příběhu, tak psychologie postav.

Čeští zástupci jsou také v ostatních karlovarských soutěžích…

Velkou radost máme ze světové premiéry nového filmu Víta Klusáka Svět podle Daliborka v dokumentární soutěži. Jeho stylizovaný portrét takového normálního českého neonacisty je velmi zralé a zároveň radikální dílo, svého druhu dokumentární tragikomedie, kterou osobně považuji za jeden z vrcholů letošní tuzemské produkce. Důležitá česká koprodukční účast se týká také slovenského dokumentu Richard Müller: Nepoznaný.

V soutěži Na východ od Západu pak debutant Josef Tuka představí komorní psychologickou studii Absence blízkosti, v níž je patrný jeho talent a potenciál, zejména pokud jde o inscenační stránku filmu. A v téže soutěži má ČR také koprodukční zastoupení v novém snímku slovenského tvůrce Juraje Lehotského Nina.