Článek
Páteční koncert přivedl do Prahy k ČF japonskou houslistku Midori, dirigoval Petr Altrichter. Drobná Japonka, kdysi zázračné dítě, dnes patří ke světové špičce a její intepretace Beethovenova koncertu D dur prokázala úchvatnou techniku i styl, kterým si všechny autory přetváří k obrazu svému. Výrazově to nebyl Beethoven energický, mohutný, ale spíše jemný.
Zcela bez výhrad můžeme přijmout její přídavek, Bachovu Fugu ze Sonáty A moll, kterým přivedla sál k úžasu. Filharmonici se ve svém čtvrtém koncertu na festivalu vypjali k vrcholu hlavně při následující Mahlerově Symfonii č. 1 D dur „Titan“, v níž se dirigent věnoval všem nuancím skladby a její gradaci.
Festival jde organizačně nahoru
Přehlídku korunovalo sobotní vystoupení Rotterdamské filharmonie, s níž v Praze debutoval jeden z nejuznávanějších mladých dirigentů Kanaďan Yannick NézetSéguin. Sólo v Dvořákově Violoncellovém koncertu h moll zahrál Nor Truls Mork. Morka sice známe z předcházejících tuzemských hostování, ale po delší nemoci a pauze českou metropoli zase očaroval. Jeho podání známého Dvořákova díla bylo lahodností tónu a výrazovou bohatostí zážitkem.
Nézet-Séguin navazuje u Rotterdamských na Valerije Gergijeva a jeho emotivní gesta se Gergijevovi v mnohém podobají. Orchestr pod jeho vedením šlapal jako hodiny, což prokázal ještě v Beethovenově Symfonii č. 3 Es dur Eroice. Díky netypickému rozmístění nástrojů byl dojem z koncertu ještě mohutnější.
Čtvrtý ročník Dvořákovy Prahy prokázal, že festival jde i organizačně bezpečně nahoru. Velice mu prospělo posunutí do září stejně jako spolupráce s mladými návštěvníky. Orchestr La Scaly, Rotterdamská a Liverpoolská filharmonie byly vrcholy podobně jako sólisti Joseph Calleja, Nikolaj Luganskij či Benjamin Grosvenor.