Hlavní obsah

Zpěvák Marian Gold Právu řekl: Hudba není profese, ale obsese

Právo, Šárka Hellerová

Německá skupina Alphaville hrála na letošním Sázavafestu. Zpěvák Marian Gold při té příležitosti poskytl Právu rozhovor.

Článek

Je lehčí vystoupit před lidi na pódium, když za sebou máte devětadvacetiletou koncertní zkušeností?

Rozhodně ano.

Jste méně nervózní?

Nikdy nebývám nervózní, v tomhle ohledu jsem velmi neprofesionální. Znám řadu umělců, kteří už mají za sebou třeba třicet let koncertování a říkají, že před vstupem na pódium doslova umírají, protože jim jde o to udělat skvělou show. Ale mě se tohle nikdy netýkalo.

Opravdu nikdy?

Vlastně při našem úplně prvním vystoupení ano. Ale to bylo proto, že v publiku byla má přítelkyně a pak ještě asi dalších deset lidí.

Tak v čem je to tedy pro vás vlastně lehčí?

Za ta léta se naučíte, jak být v kontaktu s lidmi pod pódiem. Na začátku nevíte, jak to chodí. Z mého pohledu působí publikum trochu jako zvíře a na jeho krocení máte k dispozici svou hudbu. To je hlavní komunikační kanál. Musíte se s ním naučit zacházet a zapojit se do hry. Je skvělé, když se to povede a lidi reagují.

Kolikrát jste viděl film Jeana-Luca Godarda Alphaville, po kterém se vaše kapela jmenuje?

Neviděl jsem ho už hodně dlouhou dobu. Ale v době, kdy jsme začínali, jsem ho viděl třikrát nebo čtyřikrát. Obzvlášť poprvé mě hodně zasáhl. Byl úplně jiný, než všechny ostatní filmy, které jsem do té doby znal. Otevřel nová dvířka v mé hlavě. A vzhledem k tomu, že jsme tou dobou přemýšleli o názvu kapely, rozhodli jsme se pro Alphaville. Ačkoli tehdy nebylo úplně jisté, zda nějaké jméno potřebujeme. Časem se ukázalo, že to byla velmi dobrá volba.

Proč jste si tehdy chtěli měnit název?

Protože jsme přece žádný neměli.

Ale měli. Uvádí se, že jste vystupovali pod jménem Forever Young...

To ano, to je pravda. Ale uznejte, že to je opravdu špatný název. Když jste odhodlaní mít dlouhou kariéru, neměl byste si říkat „Navždy mladý“. To je celkem nebezpečný název.

Ovlivnily filmy i vaši tvorbu?

Někdy mě inspirují k napsání písniček. Například Hitchcock. Myslím, že písnička In The Mood je na našem prvním albu, které se pochopitelně jmenuje Forever Young. Je o postavě Anthonyho Perkinse, který hrál v Hitchcockových slavných filmech. V té písničce je něco z Perkinse i z jeho postavy Normana Batese z Psycha. Mám pocit, že jim celkem rozumím. Ten film mi při tom připravil nepříjemný šok. Bylo mi asi třináct, rodiče nebyli doma a já měl zakázáno se pozdě v noci koukat na televizi. Porušil jsem to a začal tenhle film. To mě samo o sobě příšerně potrestalo. Začíná tak nevinně, ale pak se rozjede v úplně jiný příběh. Bylo to zajímavé. A určitě by se našli i další konkrétní filmy...

Byl tu i vliv nějakého dalšího uměleckého odvětví?

Než začala tahle má hudební epizoda, chtěl jsem se stát malířem. To byla vlastně jediná věc, kterou jsem si dovedl představit, že budu dělat. Rozhodně bych nevěřil, že budu hudebník. Naštěstí jsem měl to štěstí. Naučili jsme se tři akordy, skočili na pódium a už to jelo. Lidi se bavili, dostali jsme každou holku...

To byste si jako malíř v tak velkém rozsahu pravděpodobně neužil.

To asi ne, ale také by mě to bavilo. Dokonce jsem malbu tři semestry studoval. Myslím, že v sedmdesátém osmém roce jsem opustil školu a stal jsem se nezaměstnaným hudebníkem.

Pořád malujete?

Už mi to nejde. Malování a kreslení je činnost, kterou musíte dělat neustále. Když přestanete třeba jenom na týden nebo měsíc, natož na rok, je to beznadějné. Jistě, když máte talent můžete si jen tak malovat pěkné věci, ale když máte ambice, je třeba na tom tvrdě pracovat. S hudbou je to ostatně stejné.

Vaše muzika měla největší úspěch již v osmdesátých letech. Jak vaše tehdejší sláva ovlivňovala váš osobní život?

Řekněme, že zcela zásadně. Tvrdím, že to není profese, ale obsese. Umělec má být posedlý. Musíte bláznit a být trochu mimo sebe, jinak ustrnete ve své práci a nevidíte ani za první roh. A na světě je mnoho rohů, za které je třeba nahlédnout a říct lidem, co jste tam našel. Většina lidí sice na hudbu jenom tancuje, ale je pár lidí, které zajímá, co je za tím. A ty můžete oslovit. Je skvělé, že můžete dělat obojí: přichystat pro lidi skvělou párty i vyprávět příběhy.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám