Hlavní obsah

Zlatý padák do světa lesku a stínů

Právo, Věra Míšková

Pod scénářem filmu režiséra Tomáše Bařiny Román pro muže, který je sedmou filmovou adaptací literární předlohy Michala Viewegha, je podepsán autor sám, což v jeho případě není zcela obvyklé. Jako jediný scenárista byl dosud uveden pouze u Románu pro ženy, ostatní knihy buď předal filmařům k volnému použití, nebo se na scénáři jen podílel.

Článek

V případě Románu pro muže Viewegh určitě dobře věděl, že pro film, jehož cílem je přilákat co největší masy diváků, je třeba z knihy na jedné straně dost ubrat, na jiné zase přidat. A protože měl evidentně přesnou představu, co to má být, ujal se práce sám.

Téměř beze změn zůstal příběh tří v mládí osiřelých sourozenců, přičemž nejstarší Cyril se o mladší Anetu a Bruna patrně dost dlouho staral. A i když z nich dvou vychoval rozhodně slušné lidi s pevnými mravními zásadami, sám se stal bezskrupulózním panchartem, který zbohatl coby státní zástupce z kontaktů s politickými špičkami a z toho plynoucí korupce.

Své postavení si teď užívá nejen rozmařilostí, ale především ponižováním druhých, typickým právě pro zbohatlíky. Miroslav Donutil vystihl tento typ působivě, škoda jen, že místy přece jen sklouzává k dobře známé šarži bodrého baviče.

Ti tři se vydávají na tradiční, ale poslední společnou zimní dovolenou na hory. Bruno se právě dozvěděl, že umírá, a Cyril rozhodl dopřát mu „zlatého padáka“: pozval sourozence do nejluxusnějšího střediska Vysokých Tater a Brunovi koupil nádavkem na celý týden striptérku Tali, kterou bratr denně sjížděl na internetu.

Luxus a bída vztahů

Děj se tedy odehrává v luxusu prostředí a bídě vztahů, což ještě pořád koresponduje s předlohou. Ubrat však bylo třeba hlavně z míření na příliš konkrétní politické kauzy současnosti, které mohou být vnímány různými lidmi a v různých dobách různě (časem třeba i nesrozumitelně) a také se příliš nehodí do filmu, jehož (nejen) název slibuje spíš zábavu toho druhu, jakou ocenily statisíce diváků Románu pro ženy.

Tím dostala méně prostoru postava investigativní novinářky Anety, což je škoda – zatímco v knize to byla dost protivná ženská, Vanda Hybnerová ji vykreslila jako ženu, které se nedaří v partnerských vztazích (nejspíš na tom má poctivý podíl zažitá a trvající podřízenost autoritativnímu bratrovi), ale jinak je to nejsympatičtější postava filmu se srovnanými názory, s nadhledem i vnitřním smyslem pro humor.

Film se moc nevěnuje umírání a mudrování o smrti, což je sice dobře, ale na to zase doplatila postava Bruna v podání Miroslava Vladyky. Sice víme, že je nemocný, ale před očima máme spíše trochu dojemně a trochu legračně ušatého troubu, který nosí úpletovou vestičku, v luxusním hotelu je velmi, velmi nesvůj, stydí se Tali, bojí se v lanovce, ale když na to přijde, umí i dát ránu pěstí – a pak musí s bolavou rukou k doktorovi.

Že by jeho neoslňující hmotné postavení nějak souviselo s tím, že nekrade a je to slušný člověk, z filmu nevyplývá. Spíše je plný mindráků a neschopnosti svůj osud buď změnit, nebo přijmout. A hlavně je zřejmé, že nebyl jiný ani před nemocí.

Tolik tedy o ubírání. Naopak přidat bylo třeba hodně humoru, protože v knize není přítomen prakticky vůbec (pokud nepočítám vulgarismy, což nepočítám).

Vieweghovi a Bařinovi se to docela podařilo jak dialogy, tak obsazením a režijním vedením. Pomohlo to postavě Tali, kterou hraje půvabná Táňa Pauhofová jako holku s citem, který má své hranice až tam, kde jde o prachy a šikovně lavíruje mezi naivkou a vypočítavou mrchou. Ale hlavně je tu Talin přítel, rádoby mafián, který Tali Cyrilovi prodal, a jeho kámoš – fotbalista s hlavou plnou pilin a vtipně vymyšlených pitomostí. Hrají je výborně Jan Budař a Filip Čapka a vnášejí do druhé poloviny filmu pocit, že je to přece jen komedie. Ten pocit nakonec může v řadě diváků i zůstat.

Ostatně režisér Tomáš Bařina komedie točit umí – dokázal to v Bobulích, neobyčejně plytkých, ale vyprávěných tak dobře, že nakonec předčily očekávání. Totéž se mu podařilo i u Románu pro muže, kde navíc využil krásu horských panoramat a „prodal“ luxusní prostředí.

Ale takový byl už kdysi dávno cíl románů pro služky – ukázat přesně vytipované a velmi početné cílové skupině obyvatelstva přepych, na který nemá, ale o němž se hezky sní, a dát přitom najevo, že chudoba cti netratí a peníze ke štěstí nepomohou.

A jestli někdo umře, i z toho takový román snadno vybruslí – někdo se tváří v tvář smrti možná trochu narovná, jinému se aspoň na okamžik přihlásí svědomí a někdo určitě najde novou lásku. Režisér Tomáš Bařina už podruhé dobře splnil zadanou úlohu. Snad se můžeme těšit, že přijde i s vlastní látkou.

Celkové hodnocení: 60%

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám