Článek
Vracíte se ke společnému turné proto, že to první bylo úspěšné?
Márdi: Bylo hlavně krátké, jen asi pět koncertů. Všechny ale byly dobré, a tak jsme se dohodli, že si spolu dáme další turné, které bude delší.
Homola: Pro Wohnout jsou důležitější než muzika lidé, se kterými se každý víkend potkáváme. S kluky z Vypsané fixy jsme si lidsky sedli a také si myslím, že obě kapely mají podobnou filozofii. Není tedy možné, abychom se spolu dál nepotkávali.
Obě kapely jsou na scéně od devadesátých let. Jaké bylo vaše první setkání?
Márdi: Wohnout vystartoval v roce 1999 s písní Banány. Tenkrát zněla odevšad a my se cítili jako nýmandi. Já v té době obcházel vydavatelství a nabízel k vydání naše album. Jednou jsem zaťukal i na dveře Sony Music. Otevřel mi tehdejší manažer Wohnoutu Daniel Petřík, který tam pracoval, a rovnou mi velmi razantně řekl, že nemají zájem. Já si tenkrát myslel, že takoví jsou všichni v kapele Wohnout.
Později jsem se s kluky setkal v pardubickém klubu Žlutý pes. Tehdy tam existovala pozice podosvětlovače. Kdo přišel včas a zamluvil si ji, mohl během koncertu obsluhovat světla a dostal za to dvě stovky na baru. Vždycky jsme o to bojovali, chodili jsme do klubu třeba už v půl sedmé večer. Strašně mi záleželo na tom, abych mohl na koncertu Wohnoutu svítit. Jenomže mi to nakonec zabral náš bubeník Pítrs…
Homola: Na to si pamatuju. Vůbec jsme neviděli na seznam skladeb, který jsme měli nalepený na pódiu pod nohama. Pořád byla tma.
Márdi: Bubeník Wohnoutu Fenek měl pak nějaké problémy, a protože jsem se motal kolem zvukaře, poslal mě, abych to vyřídil. Myslel jsem, že to bude nepříjemné, jenomže Fenek byl milý a hodný, což mě překvapilo. A tak jsem si přestal myslet, že jsou jako jejich manažer.
Homola: Já si na Vypsanou fixu pamatuju z koncertu v Rock Café v Praze. Říkal jsem si, že debilnější název snad žádná jiná kapela nemá a že je ještě horší než ten náš. Muzika se mi ale líbila.
Je v repertoáru té druhé kapely písnička, o které si říkáte, že je škoda, že jste ji nesložili vy?
Homola: Na její desce Fenomén je verš Černá papírová hyena. Když jsem ho poprvé slyšel, úplně mě zamrazilo a říkal jsem si, že je opravdu dobrý. Vypsaná fixa je kapela, u které jsem nejdříve vnímal texty a až potom muziku, i když to mám většinou obráceně. Její texty mi přijdou nejoriginálnější a nejlepší u nás. Baví mě i její spontánní projev.
Márdi: Když Wohnout vydal desku Zlý noty na večeři, v kapele jsme ji poslouchali pořád dokola. Mám pocit, že jsme ji měli na kazetě a pouštěli si ji v autě při cestách na koncerty. Dospěli jsme k závěru, že na ní není slabé místo.
Márdi, co si myslíte o textech kapely Wohnout, které píší bratři Homolové?
Márdi: Je to skvělá práce, ale z mého pohledu jsou podivíni. Píší totiž úplně jinak než já a dávají písním divné názvy. Třeba Osmák degu nebo Kulibrci…
Homola: Zrovna Kulibrci byl z naší strany omyl. Říkal nám tak děda a my si mysleli, že je to běžné slovo. Když se mě na koncertech lidi ptali, kdo jsou kulibrci, odpovídal jsem, že si tak někteří lidé mezi sebou říkají. Nikdo to ale neznal. Později jsme zjistili, že to slovo je specifické pro naši rodinu.
Troufli byste si napsat text pro tu druhou kapelu?
Márdi: Já to už udělal. Vzal jsem její muziku a napsal k ní takový legrační text.
Homola: Bylo to v rámci soutěže, kterou jsme před časem vyhlásili. Dali jsme k dispozici hudbu písně Durová kovbojka a lidi na ni mohli psát slova. Přihlásil se i Márdi a napsal text Hele Omare.
Márdi: Byl reakcí na fámu, že nám baskytarista Wohnoutu Zemánek při koncertech vypíná elektrický proud. Několikrát se to stalo a mnohé nasvědčovalo tomu, že to dělá on. Ta skladba pak vyšla na albu Rádio Děda, které připravili Zemánek a Fenek. Každý, kdo na ni přispěl, se fotil před ledničkou Calex. My s Honzou jsme tak pojmenovali naši za tím účelem vzniklou kapelu. Hudbu k písni Hele Omare totiž napsal on.
Homola: Vznikla ve Venezuele na pláži a jmenovala se Don Kabaretiér. V té době jsme psali texty, které nikdo nechápal. Ani nemohl, protože jsme jen pokládali slova za sebe. Každý to řešil a my se tím bavili. Nakonec jsme si ale řekli, že některé naše texty by měly mít nějaký význam a půlka písniček na chystané album se přetextovala. Mezi nimi byl i Don Kabaretiér, ze kterého vznikla Durová kovbojka.
A vy byste si troufl napsat text pro Vypsanou fixu?
Homola: Asi ano, ale problém by byl s frázováním.
Márdi: To je pravda. Když si zpívám písničky Wohnoutu, vždycky je to úplně jinak. Podle mě nemůže nikdo zpívat tak, jako Honza a Matěj Homolovi. Jejich frázování je naprosto originální.
Homola: Na jedné desce máme písničku Zpěvák na inzerát, ve které Márdi na začátku zpívá. Poslal jsem mu text se zamyšleným frázováním, ale on ho nazpíval jinak. Objektivně musím říct, že to nafrázoval lépe.
Jaká je podle vás největší slabina té druhé kapely?
Homola: To je těžká otázka. Kdysi jsem měl pocit, že název. Už jsem si na něj ale zvykl. Možná tu však jedna slabina je, i když to tak nevnímám, protože ten problém máme i my. Chybí nám průbojnost. Obvykle kapely stoupají, z klubů zamíří do větších sálů a potom do hal. Nám se ale líbí hrát v klubech a nemáme ambice jít dál.
Márdi: No, my bychom ty ambice možná i měli, ale nemáme na to je naplnit. Je ale pravda, že jsme už před časem vzdali snahu nahrát na každou desku písničku, kterou budou vysílat v rádiích. Já mám ale jiný problém. Jestli mi na Wohnoutu něco vadí, pak je to Fenek, když se na pódiu roztahuje s bicí soupravou. Vedu s ním kvůli tomu dlouhodobou válku, ale není s ním řeč. Arytmika Wohnout fandí v hokeji Slavii Praha, zatímco já Pardubicím.
Homola: Hráli jsme jednou na majálesu v Pardubicích. V půlce koncertu jsem se otočil a vidím, že Zemánek a Fenek na sobě mají slávistické dresy. Bylo to den poté, co Slavia Pardubice vyklepla.
Zahrajete na nadcházejícím turné nějakou písničku společně?
Márdi: Těžko říct. Dostal jsem od Fenka demáče, ale nestáhl jsem si je a ony z úschovny zmizely. Strašně mi za to vynadal a poslal mi je znovu. Musím říct, že byly perfektně připravené. Zkusíme něco udělat, ale neslibujeme.