Hlavní obsah

Toronto ukazuje, že kanadský film je v laufu

Právo, Michal Procházka

Jak asi vypadá úspěšná filmová politika, by mohli vyučovat v Kanadě. Se štědrou podporou, televizními konkurzy na scénáře a koordinovanou marketingovou propagací točí dnes pětkrát více filmů než před pěti lety. Svědkem toho je mimo jiné i 32. torontský filmový festival.

Článek

Slavný kanadský režisér Dennys Arkand říká ústy jedné z postav svého nového mimořádného filmu Věk temnoty, že kulturní pracovníci v administrativě jsou v Kanadě ještě větší pitomci než jinde na světě. Nicméně kanadská kinematografie je v laufu a produkuje i takové majstrštyky, jako jsou Arkandovy tituly.

Věk temnosti, uváděný v Gala premiérách na festivalu, představuje temnou i svěží sociální komedii, která s nadsázkou až absurdní nahlíží očima outsidera moderní dobu. Ten zpochybňuje okolní svět a zároveň ve svém životě ztroskotává. Třeba si myslí, že na vysilující kariéře není nic chytrého jako spíše hloupého, a rodině se dávno odcizil. V tomto případě jde o někdejšího intelektuála vzešlého z generace 60. let, jemuž dnes zbyly akorát dávné sny a živé erotické fantazie hned se třemi ženami.

Novým kanadským kultivovaným dramatem minulosti a života pod tíhou dávných křivd a zranění je Emocionální aritmetika Paola Barzmana. V této adaptaci románu Matta Cohena jde o šachové drama shledání po letech. Stárnoucí žena Melanie, která žila léta v normálně šťastném i nešťastném manželství s Kanaďanem Davidem, se po dlouhých letech potkává s dávnými spoluvězni z koncentračního tábora. To oživuje nejen dávné, bolestné vzpomínky, ale nutí ji k bilancování celého života.

Drama o tom, jak nemožné je porozumět traumatům druhého i jaké utrpení přináší život se všemi křivdami světa na bedrech, se topí v podzimních teplých barvách, zatímco na plátně tu pochodují občas hysterické i niterné city hereckého koncertu Christophera Plummera, Susan Sarandonové, a hlavně bergmanovského herce Maxe von Sydowa, který si zahrál někdejšího nacistického i sovětského vězně Bronského.

Anarchističtí skejťáci

Svůj nový film v Torontu uvedl i guru nezávislého amerického filmu, kterým je po filmu Poslední dny Gus van Sant. Jeho Paranoid Park připomene starší snímek Slon, ve kterém sledoval brutální vystřílení školy dvěma studenty. Tentokrát se ocitáme opět v prostředí rozpadlé rodiny i beznadějných osamělých lidských životů, které stíhají i malého Alexe. S tímto klukem andělské tváře putujeme po městě kolem oblíbeného skejťáckého parku.

Van Sant se přitom snaží přiblížit ducha anarchistické kultury skejťáků, kteří s prkny ve vzduchu ochutnávají svobodu. Intimistická sonda zároveň (znovu) přibližuje křehkost dospívání. Lehce zacyklený příběh vede Alexe k tomu, aby si nakonec uvědomil důsledky svého náhodného, anarchistického i tragického činu, kdy zavraždil nádražního úředníka.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám