Článek
Když si dnes poslechnete některé Jonesovy pop balady z 60. let, možná vás i překvapí, že je to vlastně docela nuda. Romanticky vláčný tygr toká v nestydatě přearanžovaných nahrávkách se symfoňákem a sype do toho tuny cukru.
V Praise and Blame odhodil všechno a nazpíval jedenáct coververzí svých oblíbených klasik - výhradně blues, spirituál a rock'n'roll. Dosáhl pravděpodobně nejsyrovějšího zvuku za celou svou kariéru a nejednu středoproudovou fanynku, která mu před třiceti lety házela na pódium kalhotky, tím asi odradí. Odhodil pozlátkovou romantiku a přijal jinou.
Zlostně štěká v extrémně neučesané Burning Hell (John Lee Hooker), vážně bilancuje v introvertní What Good Am I? (Bob Dylan) a věrohodně oslovuje Boha ve spirituálech, které převzal od Rosetty Tharpeové či Mahalie Jacksonové.
Nejde jen o opájení se unikátním hlasem, Jones skutečně cítí žánr a i když je pozdě na to, aby se stal bluesovým klasikem, za tuhle desku se rozhodně nemusí stydět. Snad ho i čeští novináři konečně přestanou nesmyslně srovnávat s Karlem Gottem. To možná sedělo v době, kdy frčela Delilah, ale Tom Jones se už delší dobu proměňuje. Zatím to není k horšímu.