Článek
První díl (8. září 18.15 na ČT2) sleduje osud manželů Chnápkových. Byli zřejmě poslední, kterým komunisti vyvlastnili jejich usedlost. Došlo k tomu těsně před listopadem 1989, na základě zákonů z padesátých let.
Další díl se věnuje pohraničníkům, jednotkám, jejichž úkolem bylo během komunistické diktatury chytat občany a zabránit jim v útěku do demokratického světa. Tisíce lidí byly nesmyslně trestány za pokus o útěk nebo za napomáhání k útěku, v letech 1948–1989 bylo dokonce na hranicích asi tři sta lidí zabito. Jejich ”zločinem” bylo pouze to, že chtěli odjet z komunistického Československa.
V dokumentu Radima Špačka hovoří někteří bývalí důstojníci z povolání. Ti vojáci, kteří si uchovali normální lidské myšlení, postupně pochopili skutečnou funkci pohraničních jednotek a snažili se odtamtud zmizet.
Omluvu nečekejte
Existují ale i takoví, kteří nedokážou, nebo spíše nechtějí vidět realitu dodnes. Uzavřeli se ve své slonovinové věži popírání, fanatismu a absurdních výmluv (např.: lidé, kteří chtěli utéct z komunistické diktatury, byli zločinci). Jakkoliv hrozně se to poslouchá, je to logické a dalo se to čekat. Přiznat si tak děsivou chybu, že člověk sloužil zločincům a střílel na slušné lidi, je příliš bolestivé. Lepší je popírat. Ostatně po pádu nacismu to bylo naprosto stejné.
„Mnozí lidé, kteří představovali oporu komunistického režimu, například příslušníci Pohraniční stráže nebo SNB, patřili v listopadové revoluci k poraženým. Roky režimu sloužili a potom měli strach, co s nimi bude. Nic zlého se jim nestalo, většinou pak udělali dobré kariéry v jiných oborech, dobře se jim vedlo, polepšili si. A přesto se dodnes nejsou schopni podívat na svou minulost kriticky,“ míní po dokončení seriálu scénárista Adam Drda.
Další díly vyprávějí třeba o pracovnících v Podnicích zahraničního obchodu - měli po převratu díky svým konexím a jazykovým znalostem jednodušší cestu k byznysu, jak se traduje?
„Rozdíly ve vnímání a prožívání listopadu 1989 jsou obrovské. Kdybych měl uvést další příklad, zmínil bych nedobrovolné spolupracovníky Státní bezpečnosti,“ dodává Drda.
„Převrat pro některé z nich na jednu stranu znamenal osvobození, protože jim StB konečně dala pokoj, na druhou stranu se museli velice obtížně vyrovnávat s minulostí. Jen málokteří si dokázali přiznat selhání, archivy StB zůstávaly dlouho uzavřené, těm lidem se vlastně protahoval život v polopravdách a v utajování. Čili nejen listopadový převrat, ale i devadesátá léta byla pro každého odlišná. Za minulostí se tehdy udělala takzvaně tlustá čára, ale v jednotlivých životech nic takového udělat nelze.“